Srpen 2016

Střední škola, notebook, autorský klub

21. srpna 2016 v 20:02 | Lone Howler |  Splněné sny
Ne, není to, že jsem si všechny ty sny splnila naráz. Jen mě napadlo založit novou rubriku. Místo, kde bych vypisovala svoje úspěchy, abych to měla všechno hezky po kupě. Tyhle záležitosti jsou už staré. Poslední ne tak docela, ale zbytek je z minulého roku. Další článek bude o splnění posledního snu, který je momentálně aktuální.

Trochu jsem se bála toho, jestli to pro někoho z Vás nebude jako stupidita. Buď ten nápad, nebo ty věci, co za to považuji. Ale tyto sny jsem měla skutečně zapsané a já si je mohla, plná euforie, odškrtnout. Jsou to pro mě velké věci. Takže to berte jako můj seznam, v jakých momentech jsem si připadala šťastná. Není to jen tohle, ale zase nic rodinného sem psát nechci.

První věcí bylo to, že jsem se dostala na mou vysněnou střední školu. Ono, moc lidí nemá jasno v tom, kde chce pokračovat, ale já v tom měla jasno už od šesté třídy. Stejně jako teď vím, jak chci pokračovat a jak chci skončit. A mám to jisté. Teda ne to, že se to stane. Spíš mám jistotu, že je tohle to, co chci. Bohužel jsem si první myslela, že se mi to nepodařilo. Podávala jsem na školu dvě přihlášky, na dva různé obory. Líbili se mi oba, ale neuměla jsem si rozhodnout. Byla jsem tak nervózní. A pak nastal ten den, kdy jsem se to měla dozvědět, pořád jsem aktualizovala stránku, asi tři hodiny furt dokola, dokud se to tam neobjevilo, vážně jsem věřila tomu, že jsem se aspoň na jeden obor dostala. Na jeden jsem se nedostala, ale říkám si, že je to v pohodě, protože jsem nad tím přemýšlela a ten druhý byl výhodnější. No, a když jsem se mrkla na ten druhý obor, tak tam nebylo moje číslo, brala jsem to tak, že jsem se nedostala. Byla jsem blbá a myslela jsem si, že jsem třeba měla z Cermat testů nula bodů, tak to radši ani nezveřejnili, nevím, co mě k tomu vedlo. Šla jsem za mámou do kuchyně, tak moc jsem brečela naposledy na pohřbu prababičky a myslím, že možná ještě víc. Mamka byla samozřejmě rozumná a nevěřila tomu, tak tam zavolala, oni řekli, jaké mám číslo a že jsem se dostala. Na každý obor prý bylo jiné číslo. Teď mi to přijde logické, ale do teď jsem to číslo nenašla v žádném z dopisů. Byla jsem tak šťastná, že jsem brečela zase a víc, ale štěstím. Byla jsem v tu chvíli na sebe opravdu hrdá. Navíc na obor, co je lepší. Začala jsem šťastně vypisovat zápisový lístek. Maminka mě pozvala na večeři a byla na mě hrdá, šlo to hodně vidět a za to jsem byla šťastná ještě víc. To je můj příběh. Možná nijak zajímavý, ale bylo to pro mě emocionálně dost.

Druhá věc je notebook. Já ho chtěla vždy. Kdo by nechtěl vlastní počítač s vlastními věcmi. Mámin počítač to má prostě za sebou. Nerozjela bych ani podstatné programy. Ok i hry. Třeba moji milovanou The Sims čtverku. Kecám, moje milovaná je dvojka, ale po té stupidní přeinstalaci na Windows 10 se mi tam udělaly černé pruhy, hra se mi scvrkla a hle, simíci jsou žížalky. Mám Acer Aspire E 15 a koupila jsem si ho za svou první výplatu za život. Po prvním strhujícím měsíci v práci. Jsem na to moc pyšná. Stál čtrnáct tisíc, to je celkem slušná výplata na první měsíc. Ale tak, snažila jsem se. Já v tu dobu chtěla hrozně zrcadlovku, ale věděla jsem, že tohle budu potřebovat do školy. Takže jsem se rozhodovala rozumově a musela jsem počkat další rok. A ono to nastalo, ale o ní samotné bude další článek.



A třetí věc? Autorský klub. Pro někoho to třeba tak skvělé není, ale pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Jak už možná víte (někteří), tohle je můj několikátý blog, mám ho asi nejdéle. Což je trochu smutný, když ho mám něco málo přes rok. Ale historie mých blogů je ještě smutnější. S hodně blogy jsem se do AK hlásila, jen s tímto se to povedlo. Ano, tento je asi nejlepší, co jsem měla, ale taky žádná sláva, jelikož já nejsem žádný spisovatel. Píšu, co mě napadne zrovna v hlavě. Tudíž pochodové myšlenky, plácání jednoho přes druhé a teď si uvědomuji, že to chci napravit. V AK jsou tak skvělé a kvalitní blogy, nechápu, co mezi nimi dělám. Ale tak, zadařilo se a jsem za to vážně moc šťastná. Chci se zlepšit a zlepším. Jen to nebude hned. Jsem docela podprůměrný člověk, zdá se mi teď.

No a to jsou ty tři věci. Asi před týdnem se mi splnila ta čtvrtá, ale jelikož je aktuální, tak o tom bude samostatný článek, stejně jako s následujícími. A to se mi další sen snad splní 23.8. a asi i další 3.9. Moc se těším! Na všechny tyto věci jsem moc pyšná. Moc si jich vážím a jsou pro mě moc cenné.

30. – 31. 07. 2016

2. srpna 2016 v 8:26 | Lone Howler |  Co se událo
Tak. V přelomu těchto dvou dnů jsem udělala největší chybu v životě. Pro někoho je to stereotypní záležitost, pro mě je to něco nevysvětlitelného, co už se nikdy nemůže stát. Neberu to těm, kteří to mají rádi a dělají to pořád, protože je to uklidňuje, cítí se volní, baví je to a mají to jako své kamarády. Ano znám i také. Jednu holku, s kterou jsem v kontaktu, to pro ni tyto věci znamenají, tudíž absolutně nesouhlasila s mým názorem na danou věc.

Týká se to alkoholu. Já samozřejmě proti alkoholu jako tak nic nemám. Teda nemám nic proti tomu, když si někdo jednou za čas zajde na pivko, nebo si dá k seriálům či filmům víno, například. To je ten způsob pití, co mi nevadí. Jen na uklidnění, příjemnější atmosféru v hospodě s přáteli, kdy jste prostě uvolněnější. Vážně tomu rozumím. Ale nikdy nepochopím ty lidi, co se každý týden ožírají na akcích, až z toho zvrací skoro vnitřnosti a pořád a pořád dokola, je to baví. Tohle prostě nepochopím.

Jenže, asi každý tohle někdy udělá. Třeba já. V sobotu 30.07. jsem jela k sestřenici. Vážně jsem se na ni těšila. Roky jsme si nepopovídaly, možná nějaké minuty na rodinných oslavách, kde to prostě vždycky stálo za hovno, cokoliv jsme řekly, tak buď bylo použito proti nám, nebo vyzvídali více informací, když jsme odešly, tak jsme dostaly "seřváno", že se vidíme jednou za uherský rok a nechceme trávit drahocenný čas s rodinou. Taky jsme musely trpět písničky, co si pouští. Neustálé pouštění písniček z Ledového království, pro malé sestřenice. Ne, že bych to nedokázala pochopit, ale pořád dokola mi to vždy začíná být značně nepříjemné. Takže jsem přijela vlakem za sestřenicí, měly jsme naplánovaný super večer. Přivezla jsem si i notebook, chtěly jsme si pustit nějaký super film. Já navrhovala Mlčení Jehňátek, ale to jí není příjemný, čemuž trochu nerozumím, taková tvrdá metalistka a není jí příjemný film s Hannibalem? No, pro mě je to prostě jeden z nejlepších filmů, můžu to vidět klidně stokrát, nevadí mi to. Chtěly jsme si koupit víno a dívat se na film, udělala mi kuře na kukuřici s rýží. Tak zněl zhruba náš plán. Ale ne, muselo to být úplně jinak a asi toho budu litovat do konce mého nudného života. Přijela jsem. Vystoupila jsem. Setkaly jsme se. Kecaly jsme. Šly jsme do Albertu, kde jsme si koupily StrongBow. Nemohla jsem to vypít pomalu, protože jsme šly do Kauflandu, takže jsem to do sebe nalila jak vodu. Ale nějaký tupý StrongBow se mnou nic neudělá, říkala jsem si. Šly jsme do Kauflandu. Koupily jsme Milku a víno. Dva litry nějakého sladkého, bílého vína. Pak jsme nasedly na šalinu, protože se nám přes celé město nechtělo chodit. Zastavily jsme se u ní v práci, pracovala v hospodě, měla se tam stavit pro výplatu, výplatu si vzala a řekla, že si dáme jedno. Cítila jsem se tam dobře, byla to hospoda, kam chodili jen metalisti. Takže na JukeBoxu hráli samou skvělou hudbu. Ti lidi byli docela příjemní a v pohodě, i když někteří starší. Sestřenice už všechny znala, o to to bylo lepší, že tam byla docela poklidná atmosféra. Pak jsme si daly druhé pivo, třetí, čtvrté, panáka ovocné vodky. Pak jsme se rozhodly, že půjdeme k nim. Tohle se mnou zatím nic neudělalo, přece jen, na pivo jsem docela zvyklá z filmových víkendů u táty a pivo prostě beru dobře. Ale tak u tří jsem většinou skončila. Šly jsme k ní. Všechno docela v pohodě, u ní míň, protože celý den nejedla, vstávala z noční a pak jen navařila a šla pro mě, tudíž není divu. U ní je to vážně skvělé. Nikdo od nás z rodiny nevěřil, že takový rebel jako je ona, může být zabydlený. Jako ano, žije trochu jinak, ale jde to. Má spolubydlícího. A její pokoj je tak zatraceně boží. Téměř veškeré stěny má polepené plakáty metalových skupin, v noci to bylo trochu děsivé, ale je to vážně boží. A tolik věcí, co má, to by jí mohl každý závidět. Ok, to bylo asi špatné přirovnání. Spíš metalisti, nebo lidi podobného vkusu, protože má vážně nádherné věci. Po čase jsme si uvědomily, že jsme v hospodě nechaly tu Milku. Rozhodly jsme se vrátit. Vrátily jsme se. Jenže ne jen pro tu Milku, ale daly jsme si další chlast, omlouvám se, ale už nemám přehled o tom, kolik jsme si toho daly, ale bylo kolem půlnoci. Opravdu mi přišlo, že hodiny jsou minuty. Pak jsme se vrátily k domu. U baráku měla nějakého kamaráda, který fetoval, ona nevěděla, co s ním má dělat, protože ho měla strašně ráda. A byl samozřejmě opilý a určitě i sjetý. Byl chvíli u nás, my byly na verandě a nechaly jsme ho v kuchyni. Po návratu do kuchyně jsme zjistily, že snědl všechny tři nohy toho kuřete. Takže se na něj naštvala a odvedly jsme ho na zastávku, něco mělo jet, i když mi to připadalo divné. Nakonec nikam neodjel, potkal kamarády, s kterýma se sjel, tak jsme ho tam nechaly, protože mu pomoci stejně nebylo. A jelikož jsme skoro byly u té hospody, tak jsme tak šly zase. Už byly asi dvě ráno, píšu to velice zkráceně, ale asi to trvalo všechno mnohem déle, navíc už jsem to cítila hodně a už mi pomalu nešlo moc se soustředit. A zase jsme pily. A zapomněla jsem říct, že ty dvanáctky jsme zkombinovaly s tím vínem na verandě, úžasná kombinace. Tak pozdě už mi to bylo v té hospodě nepříjemné. Přisedli si k nám chlapi. Sestřenka byla v pohodě, ona s nimi komunikovat dokáže, ale já to nenávidím, ať jsem napitá, jak chci. A už to bylo divné, protože vím, že mi říkali, jak jsem pěkná a já pak odešla na záchod, chtělo se mi z toho zvracet, ale to nic. Šla jsem nahoru před hospodu, byla to sklepní hospoda, takže tam byl chládek. Šla jsem nahoru a tam už jsem se pozvracela. Pozvracela jsem si boty a myslím, že jak mi sestřenice držela vlasy, tak mi vypadla náušnice, kterou jsem dostala k šestnáctým narozeninám od tatínka. A pak si to už nepamatuji, jen nějaké úseky cesty. Pak jsem se jen vzbudila v neděli ráno asi o čtvrt na jedenáct. Bylo mi tak zle. Nikdy mi nebylo hůř. Celý den jsem zvracela, jen jsem se napila a zvracela jsem. Byl to hnus. Nikdy jsem se tak strašně necítila. Nejhorší vlastně bylo to, že to byl furt ten den, co jsem se ožrala. Nebyla jsem absolutně schopná odjet domů. Chtěla jsem si vzít taxi, ale to bych se asi nedoplatila, to by nějaký ten tisíc byl, ne-li víc. Tak mi sestřenice sehnala odvoz. Nebyla jsem schopná nic. Ve vaně jsem usnula. Byla jsem fakt hotová. Mámě jsem musela lhát. V pondělí ani dnes jsem nešla do práce, protože mám pořád podrážděný žaludek, když se tam tak aktivně hýbu, různě se předkláním, vždy jsem měla pocit, že se pozvracím do výrobku.

Takže abych to shrnula. Za prvé na tom bylo hrozné to, že mi ti chlapi říkali takové věci. To mi nikdo prostě říkat nebude, chce se mi z toho zvracet, navíc, když asi určitě víte to, na co myslí. To já prostě nesnesu, do teď je mi z toho blbě. Protože mi to přijde odporné. Nesuďte mě, prostě je to hnus. Za další to, jak jsem se cítila. Každý, kdo to ví, tak říká, že jednou to přijít muselo. Jednou by se to stalo a mají pravdu. Já totiž vůli mám, ale ty dny jsem mít nechtěla. Prostě jsem v podvědomí chtěla vědět jaké to je, ne jen si dát pivko na lepší náladu, ale opravdu vědět jaké to je se opít. Přišlo mi nemožné ztratit prostě sebekontrolu. Protože vždy se mi dařilo soustředit se a chodit jako bych vůbec nic nevypila. A to někteří nedokážou ani s tím vínem a pivem. Proto mi přišlo tak nemožné, aby vůbec šlo, že se opravdu dá tak opít, že o sobě nevíte. A to jsem prostě chtěla zkusit. Ztratila jsem mou milovanou, nejkrásnější náušnici, co jsem dostala od tatínka k šestnáctým narozeninám. Ok, tohle jsem obrečela ze všeho nejvíc. Nevím, jestli víte, ale moje vztahy k věcem jsou občas hlubší než k lidem. A já tu náušnici nemám. Myslím si, že jsem o ni přišla tím, jak mi sestřenice držela vlasy a ona se prostě ztratila. Netuším, jestli někdy najdu stejnou. Protože táta by byl zklamán a prostě… jen to píši a chce se mi znovu brečet. Prostě věci, co dostanu, jsou mi tak cenné. Že když o ně přijdu, je mi na zabití. Přišla jsem o tisíc korun tím, že jsem tyto dva dny nemohla jít do práce, ale kdybych zůstala a něco ze sebe vyzvracela, tak přijdu nejspíš o víc. Ale i tak, mám sny, co něco stojí a tisíc korun je opravdu hodně peněz, nebo aspoň pro mě. Beru to skoro jako deset tisíc, prostě velká suma. Jenom si na to vzpomenu a je mi zase špatně. Ale nevím, jak na takovou chybu nemám myslet, zdají se mi o tom noční můry a každou chvíli si na to vzpomenu.

A pro mě ponaučení na závěr? Asi se teď budu chvíli držet Birelu, jelikož mi jde především o chuť toho piva. I když to není úplné. Alkohol v takovém množství nechci nikdy vidět, protože jsem z toho neměla absolutně žádný požitek, tudíž opravdu nerozumím tomu, co lidi baví na tom cítit se tak hrozně a pochybuji, že se někomu takové žaludeční potíže líbí. Okusila jsem něco nového, čehož bohužel lituji, ale aspoň už vím, kde je strop. Zůstanu u svých dvou pivek na chuť a budu spokojená.

Mějte se krásně a prosím nesuďte mě. I když tady spíš soudím já Vás, kteří tohle prostě dělají. Nic proti Vám, ale tohle se mi prostě nelíbí a bylo to poprvé a naposledy. Vím to, protože vždy, když se pro něco rozhodnu, tak si za tím prostě stojím.

Lone Howler.