Červenec 2016

Bloguju, protože...

27. července 2016 v 17:47 | Lone Howler |  Téma týdne
Tohle téma týdne je geniální, protože je naprosto kompatibilní s mou myšlenkou z odpoledne, kterou bych chtěla některým vzkázat.

Můj blog je takový můj kyberprostor, kde si můžu, přidávat cokoliv jen budu chtít. Cokoliv se mi bude chtít vyjádřit, tak to vyjádřím. Cokoliv budu chtít předat, předám to. Když se budu chtít vypsat, tak se vypíšu. Já se tedy většinou vypisuji, protože je to moje takové uklidnění pro duši. U deníku to pomáhá trochu míň, i když si ho prostě píši. Tady je to lepší v tom, že si to někdo může přečíst a třeba se vidět v mých pocitech, například. Tady je to takové mé teritorium, jdu sem, když potřebuji, když se necítím dobře, když mám deprese a když se proti mně obrátí svět, nebo jsem prostě paranoidní, většinou se tady najde někdo, kdo mi bude rozumět.
A teď k mé myšlence. Nejvíc na tom všem baví mít Vás. Není Vás mnoho. Jen ze pár. Ale i přesto je to vlastně moc. Pro veškerý asi těch pět lidí není moc, ale v mým životě se prostě nesetkávám s tím, že mi někdo rozumí, protože se mě nikdo ani nesnaží pochopit. Nedávám jim to za zlé, ale mají proti mně pořád nějaké výtky a přitom mě vůbec neznají. Vás si cením skrz to, že znáte tak trochu moje myšlenkové pochody. Jistě nevíte všechny, vážně se za některé stydím, co mě vůbec může napadnout. Většinou něco sepíšu a půlku smažu, protože to není vhodné. Moje mysl je vlastně i docela zvrácená a já Vás nechci odradit, protože jsem si k Vám vytvořila nějaký virtuální vztah, tady v našem malém virtuálním, blogovém světě. A teď, když mě tak chápete, v některých věcech se i vidíte, co kdybych se otevřela úplně? Asi by mi to pomohlo, ale nevím, dumám nad tím.

Abych to shrnula, Vy jste jediní, kdo se mě snaží pochopit a kamarádka... Kamrádka víc, protože má možnost, ale vy nemáte, i když bych to moc chtěla, sdílíte mé pocity, nešťastné lásky, sebe nenávist. A tak podobně. Neříkám, že všichni, každý mi rozumí v něčem jiném. A já si to tak neskutečně užívám, že semnou někdo soucítí a že to někoho zajímá.

Tudíž bych chtěla moc poděkovat mé milované Scarlett, která má naprosto skvělý blog, sdílí můj smysl pro humor, je neskutečná osobnost, skvěle píše, naprosto Vás to vtáhne a myslím, že v některých pocitech se navzájem vidíme. Jak já u ní, tak i ona u mě.
Pak bych moc chtěla poděkovat bloggerce, která vystupuje pod jménem Kira Curatio. Taky naprosto skvělý blog, až umělecké básně a články, které jsou prostě super a vždy ví, jak co vyjádřit. Ani nevím, jestli soucítí, každopádně mě její blog neskutečně baví a i ona ten můj čte, čemuž nerozumím, když nás srovnám. Ale je to dívka s neuvěřitelným srdcem, laskavostí, ochotou, je plná lásky na rozdávání a má srdíčko na správném místě.
Další je bloggerka, jejíž blog se nazývá DarkSoul. Což je blbost, protože její duše je naprosto krásná. Samozřejmě vím, co tím chtěla říct, ale berte to, co píšu, občas s nadsázkou. Tato slečna mi rozumí ze všech asi nejvíc. U ní sice nevím, proč se nemá ráda, má opravdu krásnou duši. Také lásky na rozdávání, je to malý snílek se stejným hudebním vkusem. Určitě je krásná i na zevnějšek.
Dále bych chtěla poděkovat také Cedorovi za to, že se mi v komentářích vždy snaží poradit a Cincině, že se mi ochotně nabízí, když jsem zoufalá, když toužím po zážitcích, jinak bydlím kousek od Olomouce, jak ses ptala v komentáři.

To jsou asi ti TOP, mám samozřejmě ráda víc blogů a bloggerů, ale tihle pravidelně komentují můj blog a vypadá to i, že je to zajímá, ty moje pochody a tak podobně. Moc bych jim za všechno chtěla poděkovat. Že tu svým jistým způsobem pro mě jsou. Taky tady jsem, i když někdy nevydávám, nebo nestíhám číst, tak to vždy doženu. U většiny mám přečtené vše.

Takže tohle jsou moje důvody, proč bloguji. Hlavně díky těm lidem, co jsem měla šanci poznat a bez blogu bych je nikdy nepoznala, je to moje útočiště, ale zase se opakuji.

Ale nezvykejte si, pořád jsem protivná, tohle je jen takové vedlejší vylévání srdíčka a poděkování za to, že existují tak skvělí lidé.
- Lone Howler

Potřebuji inspiraci.

23. července 2016 v 18:19 | Lone Howler |  Vypsání myšlenek
Vážně nevím, co je. Nemám nápady vůbec na nic. Ať už se to týká článku na blog, nějaké povídky, toho, co budu fotit na novou zrcadlovku. Nic mě nenapadá. Jsem naprosto bez inspirace, už jsem na to přišla. Ani nevím, nad čím přemýšlím, přemýšlím nad píčovinami. Dřív jsem přemýšlela nad tím, co napíšu za článek, co napíšu do deníku, vymýšlela jsem si svoje povídky, fotila jsem docela zajímavé fotky na můj instagram. Teď? Ani nevím, co napsat do tohoto článku. Nechápu to. Vždycky mám ke všemu sto tisíc keců okolo, který naprosto nikoho nezajímají. Vždy mám poslední slovo, ke všemu mám argument a nikdy mi argumenty nedojdou. Což se změnilo. Vy víte, mí pravidelní čtenáři, že ke všemu mám milion keců okolo. Odbíhám od tématu a rozmluvím se o další věci. Teď jsem ráda, že něco napíšu a jediné o čem píšu, je to co normálně dělám, což je naprosto zbytečné. Stejně jako je tento článek zbytečný, stejně jako jsem zbytečná já.

Včera jsem byla v kině na Lights Out (Zhasni a zemřeš) a potkala jsem bývalou kamarádku. Konečně po několika měsících vyjdu ven s mou kamarádkou na filmy a vždycky mi musí něco posrat náladu. A všichni se diví, že se mi nikam nechce. Ani na moje oblíbené místo nemůžu, protože tam bydlí kluk, kterého miluji, a je často venku. Šance, že bych ho po roce potkala, je naprosto, ale naprosto nepřijatelná. Proč tu vůbec jsem? Jsem k ničemu, jsem jen další hovno na chodníku, co vysral náhodný pes ze své anální díry. Naplňovalo mě to, o čem jsem přemýšlela, moje nápady na různé věci. Především focení. Ale teď? Už nemám ani to. Zabijte mě prosím někdo, nechci být sobec. Jak mám svůj mozek přeprogramovat, aby se navrátil do starých kolejí? Do toho pořád omílaného stereotypu? Když už nic nemám, tak chci znát aspoň sebe, chtěla bych být pyšná aspoň na sebe, když na nic jiného. Jo, tenhle článek je opět zkurveně zbytečný, jako celá moje existence. Co by se změnilo, kdybych nebyla? Hovno, všechno při starém, jen bych tam prostě taky nebyla. Stejně se mi NIKDY V ŽIVOTĚ nestalo nic významnýho, nic dobrýho. Proč taky nemůžu mít zážitky? Proč nemůžu mít kamarády? Proč nemůžu mít partu, s kterou bych jezdila na fesťáky? Na Masters of Rock? Nebo, co třeba Rock for people? Nebo klidně do prdele Beats for love nebo Colours of Ostrava, to je jedno. Nebo prostě chodit ven. Chci toho moc? Pravděpodobně ano. Vlastně jsem zjistila, že celý můj život je jedna velká lež. Protože kdybych dřív kamarády opravdu měla, tak je mám do teď. Protože co? Protože kamarádi Vás neopustí. Ale ty svině, co jsem měla ve svým životě? Už je nechci ani vidět a já nepotřebuji nikoho, kdo se nechová jako přítel. Ale ne všichni. Zhruba dva lidi jsou dobří, jsou to ti jediní, co ví o tomto blogu.

Mějte se všichni moc krásně a nebuďte stejně blbí jako já, i když jsou tu tací. Kteří nemají rádi svůj život, kteří nesnáší sebe. Ale pokud takto budeme nadále přemýšlet, tak nám život nepřinese nic pozitivního. A i když to vím? Stejně se nedokážu přeprogramovat. Znám svou cestu za lepším životem, ale stejně po ní nejdu a vždy jsem jen v piči v rohu. Cesta za lepším životem, totiž začíná nejprve v hlavě, pamatujte. Zkuste to. Nechci, abyste se měli tak na hovno. Protože si to nezasloužíte. No, je pár lidí, ke kterým mluvím, víc jich neznám, sry. Fakt nevím, co mi pomůže, brečet a poslouchat deep songy. No, jen tupá Lone Howler. Čus…

Nikdy se nezastavil

19. července 2016 v 18:59 | Lone Howler |  Téma týdne
Díky jedné bloggerce mě napadlo, jak bych tohle téma týdne mohla pojmout. Spíš jsem ho chtěla napsat i tak, ale říkala jsem si, že by se to pod to dalo zasadit. Sice to bude pravděpodobně opačně, ale to nevadí. Přijde mi to spíš jako příležitost napsat motivační článek a spousta ho tak pojmula. Ale já bych se k tomu chtěla vyjádřit jinak. Chtěla bych poukázat na to, jak se ke mně choval jeden kamarád a nikdy se nezastavil. Chci Vám povědět jednu událost, která trvala přes tři roky a nevím, zda bude ještě pokračovat. Vezmu to trochu zkráceně. Kdybych měla rozepisovat každý moment a detail, tak jsme tu do třetí světové.

Psal se rok 2012. Poznala jsem asi super kluka. No, předtím jsem si to myslela, ale teď už vím, jak to je. Bavili jsme se. Bavili jsme se ještě s jednou kamarádkou, která je, mimochodem také bývala, ale to už všichni. Máme spousty zážitků a všechno bylo super, dokud jsem se do něj nezamilovala. I přes to, že je asi o půl roku mladší. Většinou mě to teda táhlo spíš k mladším, teď se to už změnilo. A prosím, nenarážejte na to, jak mladá jsem byla. Protože jsem do něj zamilovaná do teď, nebude to jen tak. Neřekla jsem mu to. Prostě to všechno pokračovalo. Až jsme se pohádali. Nebavili jsme se skrz jiného kamaráda, nebudu vysvětlovat okolnosti, prostě to tak bylo. Asi tři měsíce jsme se nebavili. Pak se mi ozval. To jsme si už ale jen psali. Nevím, čím dál tím víc jsem si začala uvědomovat fakt, že ho miluju. Když jsem s ním mluvila, třepaly se mi nohy, vlastně jsem se třepala téměř celá, koktala jsem, červenala jsem a potila jsem se. Vůbec nevím proč, když už mě znal a vlastně se u něj nic nezměnilo, až na nějakou tu pauzu. Tak jsme to nechali na skype. Nevolali jsme. Možná tak jednou. Tak nějak to trvalo asi pár měsíců, dokud jsme se zase nepřestali bavit. Protože mě nepochopil. Konečně jsme se rozhodli, jít ven. Domluvili jsme se, všechno v pohodě. Jenže pak, už ani nevím, co se přesně stalo a nechci lhát. Myslím, že jsme se domluvili, ale on řekl, že nemůže, že jen možná. Mně se ale nechtělo čekat na to, až se rozhodne, tak jsem šla ven s kamarádkou a potkala jsem ho. Ani se na mě nepodíval, jak byl rozzuřený. A zase jsme se nebavili. Zase si mě odebral ze skype a ve škole ignorant. Byla jsem z toho na prášky, už mi bylo o rok víc a bylo to taky poprvé, co jsem se řízla. Souzení za to, si nechte, já vím, jak moc velká blbost to je. Neřízla jsem se jen jednou, počárkovala jsem si celé pravé stehno. Díky Bohu, to nebylo až tak hluboké a opálilo se mi to, téměř. Za pár měsíců mi napsal zase. Už jsem se mu i svěřila s tím, že ho miluji. Bral to v pohodě, byl na mě moc hodný, ale přišel na mě s tím, že do určitě doby nechce jít s holkou ven. Nechápala jsem to, ale brala jsem to, teď teprve vidím, co za debilní důvody to bylo. Byla jsem zaslepená a pořád jsem. Sice už to vidím, ale vím, že kdyby mi znovu napsal, tak zase změknu. Náš vztah byl krásný, i když jsme se bavili jen ve škole a na skypu. Začali jsme i volat, ale jen trochu. Moje stavy před ním se nezměnili. Bylo to sice lepší, ale nikdy jsem se toho úplně nezbavila. Pak se opět něco stalo, zase jsme se nebavili. Pak se to samo stalo ještě jednou a pak znovu. Naposledy to bylo v roce 2015. Pořád držel to, že nepůjde do určité doby ven s holkou. Ale kvůli mně to po nějaké době porušil a já byla tak šťastná. 30.1.2015 jsme šli ven. Bylo to super. Teda ho to bavilo, já si připadala trapná, jako vždy. Zase jsem si říkala, jak jsem asi tak musela vypadat, co když ho moje kecy vůbec nezajímaly, prostě přirozené myšlenky člověka, jako jsem já. Ale to odbočuji. Jelikož byla zima, byli jsme totálně zasněžení a promoklí. Tak jsme oba dva onemocněli a další celý týden, jsme byli doma. Volali jsme na skype, dávali si seriálové maratony. Tentýž týden jsme měli oba dva narozeniny. Já pondělí 2.2. a on pátek 6.2. Při mých narozeninách ještě všechno super. Debatovali jsme o American Horror Story, The Walking Dead, různé zážitky, to jak moc se máme rádi. I když to pro mě nebylo dost, protože jsem ho milovala, tak i tak, to pro mě bylo nejvíc. Protože jsem mu mohla být nablízku a mohla jsem s ním mluvit. Co víc si člověk přát. Ale na jeho narozeniny napsal jen dík. Pak přestal psát, přitom on psal každý den. Když jsem psala já, připadala jsem dolízavě. Po týdnu, když jsem se zeptala, co je, tak on řekl, že už to není jako dřív. Ale mně to připadalo mnohem lepší. Prostě se vymlouval. Od té doby jsme se ještě jednou bavili. Ale to už jsme nevytvořili tak krásný a důvěrný vztah. Věřila jsem jen mu a přišla jsem o všechno, co jsem u něj dokázala. V tom posledním "kamarádství" mi řekl, že do mě byl kdysi zamilovaný, v těch začátcích. To mě ranilo. Zase jsem se z něj měsíce dostávala. Teď se nemáme nikde. Jen asi před dvěma měsíci, jsme si začali psát na snapchatu. Je to ubohé, taková komunikace, stydím se za to, ale bylo to všechno, co jsem měla a neskutečně jsem si toho vážila. Jen já už nejsem takové sluníčko, jaké jsem byla dřív. Už umím říkat ne. Říkám svůj názor. Dříve jsem jen přikyvovala a poslouchala. Musím uznat, že jsem mu řekla něco hnusného, ale konstruktivně. Já bych se asi neurazila, ale asi jsme jiné povahy. A oddělal si mě. Teď? Nemám nic. Pořád brečím, ano. Pořád ho budu milovat, myslím, že navždy. Už je to tolik let. I když vím, jak divně se choval, tak jeho osobnost byla krásná a má krásné srdce. Myslím, že ho něco vedlo k tomu, aby tohle dělal. Nic není bez důvodu, jak já říkám. Vím, že tento příběh najdete skoro všude, neříkám, že je nějak neobvyklý. A taky se pořád opakuji, protože tak to opravdu bylo, pořád a pořád dokola. Ale doufám, že jste se k tomu dokousali.

A jak to má souviset s téma týdne? Chtěla jsem poukázat na to, že on se nikdy nezastavil v tom, že to dělal furt dokola. Asi to nechtěl, ale nikdy mi nepřestal ubližovat. Já nikdy nezastavila lásku, co k němu mám. Možná, že jsem v nějakém článku psala, že jsem nikdy nikoho nemilovala. Ale já nevím, nikdy jsem si to nechtěla přiznat. Strašně dlouho trvalo, než jsem to pochopila a vím, že to tak bylo brzy. Nikdy jsem se nezastavila v tom, být naivní. Teď už sice nejsem, ale mám ho pořád ráda. Prostě v něm tolik vidím a ostatní vůbec. A tak strašně moc mi chybí.

Ale třeba? Třeba to ani není láska. Já neumím vysvětlit pojem láska. Kdo taky že jo? Třeba to ani láska není, já jen mám ten pocit. Já si myslím, že je. Tento zvláštní pocit, který u něj mám, nemám u nikoho jiného. Možná podobný, ale to byl jiný druh lásky. Vždy, když jsem byla s ním, ti motýlci v břiše, cítila jsem se v bezpečí, necítila jsem se sama. Vždy, když jsem o něj přišla, tak i přesto, že jsem měla přátele, byla jsem sama. Teď jsem sama doopravdy, i bez těch přátel. A nejvíc bych si přála, kdybych ho měla. Ale navždy a bez hádek, třeba i jako kamaráda. Měla jsem komu důvěřovat, což teď nemám. Važte si všech pravých lidí, co Vás obklopují, nikdy nevíte, kdy o ně můžete přijít. Díky za to, co jsem mohla mít.

Můj druhý výlet do zahraničí, Vídeň

16. července 2016 v 17:17 | Lone Howler |  Co se událo
Tak a je to podruhé, co jsem byla v zahraničí. A tím je předvánoční Vídeň, kde jsem byla v prosinci roku 2015. Asi si říkáte, proč to píši až teď, navíc, když je to předvánoční Vídeň, tak se to teď na letní prázdniny moc nehodí, ale co už. Já k tomu neměla až tak, co říct, asi jen to, že je to prostě překrásné a je to, to nejkrásnější, co jsem kdy viděla, to nemluvím jen tak. Sice jsem na těch místech zrovna nebyla mockrát, myslím tím v zahraničí, pravidelní čtenáři, nevím, jestli si vzpomínáte na můj článek o prvním výletě do zahraničí, což byla Osvětim a byl to jeden z nejlepších zážitků. Teda, definujte nejlepší. To slovo se zrovna nehodí, ale je to tak, ne, že bych tedy byla nadšená z toho, co se dělo, ale snad mi rozumíte. A druhý důvod je ten, že vůbec nejsem pyšná na moje fotky. Za prvé jsou z mobilu, kvalita na bodě mrazu a šum na bodě varu v procentech. To berte s nadsázkou, nevím, co jsem to zase vymyslela. Ty fotky jsou otřesné, některé přesvětlené, některé rozostřené, protože jsem spěchala, abych toho stihla prohlédnout, co nejvíce. Další prosinec, prosinec 2016, pokud pojedu se školou znovu, což doufám, tak už budu mít zrcadlovku a na fotkách si dám záležet. Bude to doufám pecka, jelikož to nejhlavnější mám projité a to kouzlo budu moci snad zachytit. Už se nemůžu dočkat.

Myslím, že ty nejpodstatnější části Vídně jsem stihla projít, vážně jsem petala a kochala se. Musím uznat, že bych si to více užila, kdybych tolik nepospíchala, ale já to chtěla všechno vidět a nasát co nejvíce té krásné energie a vidět, co nejvíce míst. Jelikož nemám normálně možnosti někam takto jezdit, což mě tak neskutečně mrzí. Můj největší sen je cestovat a zachycovat krásy světa. Architektura a tak je asi to poslední, co mi na tomhle světě přijde krásné, což je smutné. Ale tak aspoň něco zbylo, ještě depresivnější by bylo, kdyby mi nezbylo opravdu nic. Těch fotek je asi jen dvanáct, co Vám chci ukázat. To, co mne zaujalo osobně asi nejvíce, bylo toho určitě víc, ale už tyto jsou divně ořezané apod., protože tam třeba byla něčí hlava a tak, bylo to tam opravdu přelidněné, takže to bude jen stručnější.
Jinak možná nevíte, zima je podle mě to nejkrásnější a nejkouzelnější roční období. Tudíž i moje nejoblíbenější. A taky se cítím nejlépe.

Foto pod perexem.