Červen 2016

07.06.2016

7. června 2016 v 23:23 | Lone Howler |  Co se událo
Předem bych se chtěla všem moc omluvit, je to sice už ohrané, psát články, které jsou jen o tom, jak se omlouvám, ale já se vážně omlouvám, jelikož jsem tu zanechala lidi (spíše jednu skvělou slečnu a pak i lidi, co já sama mám ráda) a protože mě to tady opravdu baví a mrzí mě, že jsem tak neschopná všechno si pořádně rozvrhnout. Kdybych tak schopná byla, tak bych mohla i psát články na blog, i dělat věci do mé nové "prácičky" a i dělat věci do školy a věnovat se hlouběji mým zájmům a vrhat se za prioritami.

Abych Vám to všechno objasnila, tak mým největším důvodem je škola. Byla jsem opravdu na hraně s matematikou, myslela jsem si, že to už opravdu povede na učiliště a budu se muset vzdát svých snů, jelikož jsem si myslela, že pro to dělám dost. Mým největším problémem bylo to, že jsem si myslela, že mi stačí půl hodina denně, tak jak to říká učitelka, ale u některých to tak naneštěstí není. Mně bohužel prostě nestačí půl hodina, já se musím drtit spoustu hodin a stále dokola opakovat a opakovat, pořád a pořád dokola. Šrotit hodiny a hodiny. Pak jsem dostala svou první jedničku za pololetí, pak i druhou. A uvědomila jsem si jednu věc a to tu, že to jde. Jen bohužel, někdo nemusí vůbec nic, někdo trochu a někdo prostě moc. Vím, že to má někdo mnohem těžší, někdo má třeba matematiku v jiném jazyce, ale pro mě je dost i toto, natož si představovat jiný jazyk, to bych si rovnou mohla hodit mašli. Kvůli té matematice, skrz ten strávený čas, jsem musela zavrhnout ostatní předměty, než jsem se do toho fakt dostala, musela jsem si z toho udělat každodenní stereotyp a to mi chvíli trvalo, těžce si zvykám na věci, co se mi nelíbí, tudíž to u mě bylo na delší dobu a nedokázala jsem si vytvořit nějaký souvislý harmonogram, abych i stíhala jiné předměty ne-li koníčky. Cítila jsem se z té matematiky opravdu vyčerpaně, byla jsem na dně, pod neustálým tlakem a byla jsem jako chodící nervozita, když jsem měla psát první písemku po této změně. Pak jsem to napsala a cítila jsem změnu, věděla jsem, že mám jedničku a už mi bylo líp, říkala jsem si, že to jde, tak proč by to nešlo i dál? Značně mě to uklidnilo, tak jsem prostě pokračovala dál, ale když už jsem v tom až tak neplavala, docela jsem chápala tu hlavní podstatu, tak jsem si dokázala udělat i čas na ostatní předměty. No ono upřímně je hlavní problém to, že se mi ani nic do ostatních předmětů dělat nechce, u matematiky bylo mou inspirací, že nechci jít pryč, protože na té škole chci být, v oboru chci být a nechci přecházet jinam, na něco, co by mě nebavilo. U ostatních předmětů je to trochu jiné, protože to mi jde docela "samo". Není to to, co bych chtěla, ale vzhledem k tomu, že na to dost dlabu a přečtu si to jednou ve vlaku, z čehož si nic nepamatuji, jelikož můj způsob učení je šrotování nazpaměť, je to celkem dobrý. Ale je to jen z toho důvodu, že mě to baví a chci v tom pokračovat. Což jsem Vám doufám objasnila ten první důvod.
Když nad tím teď tak přemýšlím, tak asi jiné důvody nemám, což je celkem paradox. Ale to je jedno. Chtěla bych Vás i obeznámit s novinkami v mém životě.

Jak už možná víte, nebo nevíte (nikdy jsem to asi nezmiňovala, ale napadlo mě, že by se to dalo vyčíst z článků), že jediný, co mě drží před tím, abych si ustřelila palici je to, že mám nějakou závislost a taky to, že nemám brokovnici. Ale to by se jistě dalo vyřešit i jiným způsobem. Jenže teď nastává ten problém, já asi přišla asi o všechny závislosti, ano, mám ráda samotu, sleduju seriály, nechodím ven, ale ono je to těžké, protože já jsem takto spokojená, ale pak nějak přepnu a strašně toužím po tom být někde mezi kamarády, chodit po vencích a užívat si života s mými nejmilovanějšími. Vlastně strašně vyhledávám ten sociální kontakt, i když jsem asociál. Když to zkompletuji, tak mi to pořádně nedává smysl a obávám se toho, že to někdo nepochopí a bude mě brát za blázna, čemuž bych se bohužel nedivila, myslí si to velká většina. Ale to je kapitola sama o sobě. Problém tedy je, že já nevím, co jiného mám dělat, nebo nevím, v čem si mám najít tu závislost. Je to pro mě hrozně těžké, dlouho mi trvá, než se na něco přímo nafixuji, ale potřebuji to. Protože tady jinak zešílím a to nechci.
Docela mi od toho pomáhá představovat si budoucnost, ale blbé je, že pořád jen přemýšlím nad tím, jak super by to všechno mohlo být, kdybych udělala to a to, ale horší část je ta to doopravdy udělat. To navazuji na další věc, kterou bych chtěla. Dnes jsme totiž se školou odjeli na exkurzi na Vyšší odbornou školu Obalové techniky. Je to v oboru a fakt se mi tady líbí, přespáváme tady, zrovna je skoro noc a já sama sedím na chodbě a píšu, modlím se, aby mě nenašel učitel, ale přitom mám otevřené dveře, protože prostě sama v kostce na chodbě nebudu, ale myslím, že mu to je už úplně jedno a nechá nás být. Ta škola je ve srovnání s tou naší úplně něco jiného, je skvělá, fakt vypadá umělecky, ta naše je umělecky založená, ale "díky" paní ředitelce jsou všechny zdi bílé a vše je tak suché, vůbec se mi to nelíbí a moc dobře to na mě nepůsobí. Tady je vše barevné, je divné, že to říkám, opět mírný paradox na mě a na mou oblíbenou barvu, ale i tak. To se vám pak do té školy i jinak chodí. Škola je skvěle vybavená, vyzdobená, učitelé naprosto na jiné úrovni, ale nemluvím o všech (o škole a učitelích bych chtěla udělat také samostatný článek). Tady tenpan docent je naprosto skvělý, ten žije uměním a naprosto ví, o čem mluví. Řekne, co si myslí a přitom konstruktivně, dává to smysl a úplně se teď na ty věci dívám jinak. I když asi nevědomky, tak mi otevřel úplně nové dveře a teď je pro mě tato situace úplně něco jiného. Nevím, jak to vyjádřit, ale docent je přímo neuvěřitelný svým projevem a tím, jak uměním žije. Je to nádhera. I ten intr tady, úžasné, ani ne tak drahé, prostě skvělé. Řekla bych, že si to budu moci dovolit, že bychom to nějak zvládli, vzhledem k tomu, že je to státní škola, ale nevidím do budoucnosti, nevím, co pěkného nám zase osud připraví. Takže raději s ničím nepočítám a myslím na nejhorší, abych když tak mohla být šťastná. Dnes jsme si zkusili přijímačky nanečisto, byla to fuška, pan docent nám to připravil hodně zajímavým způsobem a opravdu nás donutil na to přihlížet jinak. 'Donutil' nemyslím vážně. Spíš nás tím projevem přesvědčil a dokázal, že to dává smysl, fakt nevím, jak to popsat. Tuhle školu bych opravdu chtěla, je z ní skoro jasná šance na uplatnění, je zde i focení a prostě je to sen, o pokračování nepřemýšlím, spíše bych chtěla přímo do práce. Ale tohle je daleko, i tak mám ráda jasno v tom, co chci.

Pak bych se chtěla zmínit ke kreslení, ten skvělý pan docent mi řekl, že to není ještě moc dobré, ale že když budu chtít a když budu skicovat aspoň 20 minut denně, tak to může být hodně dobré. Což mě dost motivovalo, chci to umět, docela mě to i baví, také bych si chtěla najít nějaký svůj styl a jet si svoje, ale to zase moc spěchám.
Co se týče prázdnin, tak už se konečně blíží práce (ne že bych se těšila, ale výplata mě láká) a konečně si budu moci koupit zrcadlovku, snad! Čekám tak dlouho a nemůžu ani uvěřit tomu, že to bude, raději se zkouším netěšit, jinak to zase dopadne.

Ty vado, ještě toho mám dost, co říct, ale tohle je už sakra dlouhý! A já už usínám a opakuji se a mluvím z cesty, tohle nedává snad ani žádný smysl, jen já už měla černé svědomí z toho, jak jsem se na to vykvákla. Bože, fakt se za to nenávidím, a zase jsem se rozepsala a možná to ani nenavazuje, každopádně vám to v co nejbližší době dopíši a taky si musím dočíst blogy ostatních Kiry a tak. Už se na to moc těším, mám vás ráda a omlouvám se předem za chyby a nesmysluplné věty, dnešek byl náročný, budu se to snažit opravit, ale dnes to už vážně nedám