Březen 2016

Nevím.

25. března 2016 v 21:00 | Lone Howler |  Vypsání myšlenek
Je to fakt divný. Mám seznam toho, co bych vám chtěla sdělit, ale ani nevím, jestli se mi chce. Pár věcí jsem sice už odškrtla, ale nějak se nemůžu dokopat k věcem, co se udály třeba v prosinci a byly pro mě velice důležité. Třeba můj druhý zájezd do zahraničí, do Rakouska. Podívat se na předvánoční Vídeň a přísahám, že nic krásnějšího (v architektuře) jsem neviděla. O tom vám už prostě musím napsat, ale vůbec nejsem pyšná na ty fotky, které bohužel musely být foceny mobilem, a už jsem dosti netrpělivá ohledně zrcadlovky. Prostě do prázdnin to vydržím, když čekám pět let. To jsem opět odbočila, jak je u mě známo.


Nevím, jestli má tento článek nějakou pointu nebo nějaký smysl či téma. Asi ne. Píšu si jen tak, co mě napadne, což je nejspíš špatně, prý by se to dělat nemělo a články by měly být asi promyšlené, aby dávaly nějaký smysl, ale je mi to jedno, je to moje stránka a já si zde můžu psát, co jen budu chtít. Přece jen mám vypisovat mé myšlenky, které hold uspořádané nejsou.

Jsem unavená. Nejen psychicky, to furt. Z toho přemýšlení. Ale i fyzicky z práce. Díky bohu, že to netrvá věčně, co to plácám, jaký Bůh, na žádného nevěřím. Ach ty moje výroky. Do práce chodím jen o prázdninách a různých svátcích a tak různě, např. dnes byl svátek a já šla. Někdy bych vám chtěla popsat, jak to funguje v uzenářství, je to fakt makačka, možná se to nezdá, ale je to fakt těžká práce a nevím, co tam dělám já a jak ještě můžu vůbec stát nohama na zemi. Měla jsem jít i zítra, ale díky bohu (zase ten Bůh) se to stihlo a já můžu konečně spát! Ach jak já to nenávidím.

Dneska mi bylo do breku z toho, jak mě mí přátelé nechápou. No, tentokrát jen jedna asi kámoška. Svěřila jsem se jí, že jsem unavená a tak, prostě si každý většinou potřebuje někdy postěžovat, no, možná ne, možná, že jen já, ale nevadí. A ona mi na to řekla no a co, že já tu práci chci. Jako bych jí stokrát nevysvětlovala tu danou situaci, já tu práci přece nechci, já bych radši měla prázdniny a užívala si volna, dlouho spala, vegetila a dělala blbosti, než každý den o prázdninách vstávat jako debil ve tři ráno a popřípadě, když mám odpolední tak přijíždět domů v jedenáct v noci. Nejhezčí je, když mi ve dvanáct napíše dobré ráno, když ví, že už 8 hodin pracujete. Pěkné. To není jediné, já musím z toho důvodu, že si chci dopřát mé věci, které slouží k dosažení mých cílů, hold ne každý to má tak, že dostane, cokoliv si přeje, neříkám, že je to špatně, ale také bych to chtěla zažít, na co si nevydělám, to nemám a nikdy mít nebudu. To nikomu nevyčítám, s rodinou jsem o tom mluvila a chápu naší situaci a vůbec mi to nevadí, pomáhám. K tomu abych byla fotografka, tak potřebuji foťák, což nechápe. A taky jí nevadilo, že jsem vždy vedle ní vypadala jako socka, co nosí pořád dokola to samo, protože vedle mě byla vždy ta lepší. Zase si stěžuji, nevím, proč to dělám, skoro každý můj článek je jen o stěžování, ale jsem člověk, co se potřebuje občas vyzpovídat a nikdo jiný mě takřka neposlouchá. Proč nejsou lidé více pozorní a přátelští? Proč bych se vždy pro každého mohla roztrhat a mně nikdo není schopen poslat ani hloupý zápis do matiky, v které plavu? Proč? Nevím. Ubíjí mě to, to přemýšlení, proč jsou lidé tací, jací jsou. Zajímá mě to, chtěla bych na to přijít, co je k tomu vede. Není lepší být nápomocen, pomáhat druhým a dělat život lepším? Asi ne pro ostatní.

Asi bych to ukončila nebo dojdu na moje teorie a na mé myšlenkové pochody, které jsou zajímavé asi tak moc, jako to nahoře a vzhledem k tomu, že to zase bude A4 bych měla přestat, dlouhé články moc lidí nečte, lepší jsou ty stručné a jasné, bez zbytečných keců okolo a ty, které mají hlavu a patu, taky nějaký smysl. To u mě asi nenajdete, přemýšlím tak různě, skáču z jedné věci na druhou, protože mám v hlavě zmatek.


Mějte se krásně lidi, přeji krásný večer ataky nějakou radost z něčeho, třeba jako já z toho, že zítra nikam nemusím. Pokud jste to tedy dočetli až sem.

Čtení, knihy

23. března 2016 v 12:46 | Lone Howler |  Vypsání myšlenek
Jak začít. Kdysi jsem se zde zmiňovala, že jsem našla na mé střední i lidi, kteří rádi čtou. Protože v mém okolí nečte skoro nikdo a nezapírám, že jsem byla často středem posměchu, kvůli tomu, že jsem si na základce četla o přestávkách, doma, u oběda a tak. Nikdy jsem nechápala a nechtěla jsem pochopit, co je na tom špatně. Když mě to baví, naplňuje. Ostatním jsem nebrala názor, že se nebaví číst, tak proč ho někdo bere mně?

Vážně nesnáším, když čtení a knížky někdo pomlouvá, když ani jednu nikdy nedržel v ruce, maximálně, když uklízel nebo ji potřeboval přenést či předat jiným. Vždyť přece knížky jsou to nejúžasnější, co může být. Jestli máte neilustrovanou knihu, což starší pravděpodobně nemají (také záleží jistě na typu), tak si to celé můžete představovat, postavy si můžete navrhnout podle sebe a pokud je tam přesný popis, tak si ho tak představíte, i když ve filmu vypadá úplně jinak. Můžete si "vymyslet" prostředí, na sto procent si doplníte nějakou tu slovní zásobu, utkví vám nějaké zajímavé fráze, je to zabíječ nudy a mnoho dalšího.

Nesnáším zfilmované verze! Jen jednou v životě se mi stalo, že mě bavil více film, než kniha. Což byla kniha od Tolkiena Hobit. Pevně věřím, že originální vydání by bylo napsané krásně, ale do toho se nijak nehrnu, protože mám v plánu spoustu jiných knih, ale v českém vydání mě to vůbec nebavilo. Ta kniha byla všední, vůbec jsem se nemohla dokopat ji číst a mezitím jsem četla další knížku, občas jsem se k tomu dostala, ale nedokázala jsem přečíst více než 50 stránek, což je hodně málo a i těch 50 stran mi trvalo asi dva měsíce, normálně mi 50 stran trvá hodinu, ani ne. Za to film, ten mě bavil pořádně. Když se dívám na nějaký film a ani nevím, že je první verze kniha, jsem vážně vytočená, protože když čtu, tak si pod vším představuji ten film popřípadě seriál. Všechny postavy a vybavuje se mi celý film i s prostředím s herci a tak. To je dle mého názoru méně záživné, tolik si nepředstavujete. Nemáte tu možnost si to představit jinak. Poučila jsem se, že si vždy vyhledám na internetu, jestli není i kniha a raději si to první přečtu, abych opět nebyla zklamaná.

Když si první přečtu knihu a pak se dívám na film, tak to mě také hrozně baví. Porovnávám svoje představy s herci, prostředím a je to docela sranda, jak jsem si myslela naprosto jiné věci, než tam vlastně jsou.
Určitě každému z vás, kdo si čte tento článek, doporučuji začít číst, má to snad jen samá pozitiva, já na tom nic záporného jistě nevidím. Čtení je krásná věc a dle mého názoru byste místo televize měli spíš číst. To vám přinese jistě více, než čumění a kažení očí.
Přeji pěkný den.

Moje stopka

19. března 2016 v 19:59 | Lone Howler |  Vypsání myšlenek
Vůbec nevím, co se děje. V poslední dobou můj mozek nejspíš zažívá nějaký nevysvětlitelný error. Jinak je všechno v pořádku, ale připadnu si trošku mimo realitu a vůbec nevím, čím by to tak mohlo být. Myslím, že jsem vám o tomto už jednou něco psala, ale to byl spíše můj zmatek v hlavě, který mám tedy do teď a mám ho dlouho dobu. Je to totiž zvláštní, já vůbec nevím, co jsem za člověka, v každé situaci se chovám, jak se mi chce. Chovám se tak, jak se chovat chci, ale nevím, co by bylo, kdybych se nijak chovat nechtěla a stejně bych se nějak chovala, tak by z toho možná vzešlo mé pravé já. Nevím, zda mě budete chápat, protože to sama moc nechápu a neumím najít ta správná slova na vyjádření, ale hodně mě to mate. O tom jsem ale už článek měla, možná se k tomu i vyjádřím někdy příště, protože nad tím často přemýšlím a také bych vám to chtěla sdělit.
Ale teď k věci. Fakt nevím co to je. Děje se to zhruba od konce října, nějak tak v tu dobu, kdy jsem přestala psát články na blog. Což nechápu, protože mi to dost pomáhalo, měla jsem pocit, že někoho zajímá, když něco píšu a není můj názor jen tak, pro srandu králíkům, protože když něco říkám ve škole, tak to nikoho nezajímá, já to tedy stejně říkám, protože si stojím za svým a vlastně to i ostatním nutím, ale ostatním to je docela jedno, jako ano, vyslechnou mě, ale nikdy se k tomu nikdo nijak více nevyjádřil. Což je právě to. Tady mi na to odepíše občas někdo, čte si to z vlastní vůle, což je pro mě znamením, že to chce vědět, co si o dané věci myslím (nehledě na to, že neví, o koho se jedná) a pak na to občas něco odepíše a vyjádří také svůj názor, což mě zajímá snad nejvíce. Tohle je důvod, proč se moc nechápu, upustila jsem od něčeho docela důležitého v mém životě. Blog je pro mě na zabavení, na vypsání, k čemuž slouží i můj deník, o kterém se zmíním později, a taky si to někdo čte. To je to, proč mě to baví.
Teď k deníku. Můj deník je jedna z věcí, co je v mém životě nejdůležitější. Miluji svůj deník, můžu si tam napsat cokoliv, aniž by o tom někdo věděl, vyjádřit svoje pocity, protože potřebuji někomu vyjadřovat, co zrovna cítím, nebudeme si nic vykládat, ale myslím, že to tak má skoro každý člověk, v mém věku. Řekla bych, že je to docela normální, ale někdo o tom buď mluví s kamarády, nebo rodinou, nebo s nikým, protože to nepotřebuje. Bohužel nemám žádného přítele/kamaráda, kterému bych se s tímto mohla svěřit, protože každý furt jen lže a mně už z toho bolí hlava (z toho jak přemýšlím nad těmito lidmi, co je vede k tomu lhát a pomlouvat apod. , ale k tomu někdy příště.). Co se týče mé rodiny, mamce věřím a tak, ale přijde mi divné jí o tom říkat, něco říkám, ale ona to pak někdy povídá svému příteli a nechápe, že něco prostě nechci, aby věděli ostatní. Většinou mi na to odpoví něco ve smyslu, že to je stejně jedno, když je dospělý, že to kamarádkám neříká. Takže jde vidět, že tomu nerozumí. I když ona to měla v dětství mnohem pernější a já neumím nic jiného než si stěžovat, ale zase odbočuji, to jsem prostě já, vždy odbočuji, protože nepřemýšlím a píši, což je u povídek špatně a u vyjadřování myšlenek možná docela dobře. Teď když už jsem vyjádřila, jak miluji svůj deník a jak moc je pro mě v životě důležitý, tak ten jsem si také přestala psát asi o týden dřív, než jsem přestala psát blog. Jelikož mé uvědomění proběhlo zhruba včera 18.3., tak je to poměrně dlouhá doba. Řekla jsem si totiž, a dost. Moje stopka je zrovna u konce, moje stopka v mozku.
Učení? Když jsem přestala s věcmi, co mám fakt ráda, tak je pravděpodobně samozřejmost, že jsem se přestala i učit. Při všem štěstí jsem si za ty dva měsíce naflákala krásné známy, spoustu jedniček, což mi dopomohlo k tomu, abych neměla až tak hrozné vysvědčení, sice jsem si přála mít pěkné vysvědčení moje prví pololetí na střední, ale bohužel jsem k tomu nějak nedošla, díky mé stopce. Fakt jsem měla štěstí, že jsem se tolik učila na začátku roku, teď jsem se na to půl roku ani nepodívala a pak se divím.
Málem bych zapomněla na čtení. To je jedna z věcí, díky které jsem byla v knižním světě, nevnímajíc realitu a žít tu knižní realitu, myslet na věci z knihy, v případě detektivky i přemýšlet nad různými souvislostmi a podobně. Vždy mě to hrozně bavilo, pořád mi to nedalo spát, když jsem nevěděla, jak to doopravdy bylo. Když jsem byla často vystresovaná, což je u mě stereotypem, že se stresuji z věcí, z kterých být frustrovaná ani nemusím být, tak mi to dost pomáhalo. Teď se "radši" stresuji. To samé platí i u focení. To je pořád to samo dokola. Prostě věci, co mám tak ráda, dříve jsem tím žila a teď se tomu vůbec nevěnuji a vím, že to není tím, že by mě to nebavilo, to je blbost, ale mám nějakou pravděpodobně stopku v mozku, kdy jsem přestala mít zájem naprosto o cokoliv a div jsem nezakrněla.
Právě to bylo včera ráno, co jsem si řekla : TAK A DOST!
A tak jsem s tím začala něco dělat. Dopoledne jsem si dodělala všechny referáty prezentace, výpisky a úkoly od doby temné v mém mozku. Vytvořila jsem si seznam čtení, dopsala všechny události, na které jsem si vzpomněla do svého deníku. Dnes jsem začala psát tento článek, abych udělala upgrade mého blogu apod. Ono to ve směs není nic vážného, ale prostě mě to mrzí, zhruba ze dne na den jsem přestala všechno, to jsem ještě opomenula cvičení a kolik jsem kvůli tomu přibrala! To taký musí tvrdý režim, už jsem si naplánovala, co jak bude. Už se to začíná vzdalovat od normy a to nehodlám. Snad se mi podaří to všechno napravit a vrátit se k věcem, co miluji a co mě skutečně baví, ne sedět jako pika doma a nic nedělat. Vrchol.




Knižní výzva 2016

19. března 2016 v 11:22 | Lone Howler |  Oznámení
Tak jsem se rozhodla, že se tento rok zapojím do Knižní výzvy roku 2016 (jak nečekané). Sice jsem si toho všimla trochu pozdě, ale lepší než vůbec, účastnila jsem se i minulý rok, ale nikde jsem to neuváděla, dala jsem si jen 20 knih, což jsem zvládla, i více. Tak jsem si pro tentokrát dala trošku nižší cíl (kvůli času), což je 10 knih. Snad to stihnu, fakt na to dlabu, ale počítám s tím, že si to šíslo zvýším, teď momentálně nečtu moc aktivně, jako normálně, ale já pevně doufám, že se to spraví, protože čtení je jedním z mých oblibených koníčků. Bohužel je to právě čtení, co jsem obětovala, když nemám čas.

Knižní výzvu pořádá bloggerka Ells, která má jen tak mimochodem velice dobrý blog, který ráda čtu.

1. Jo Nesbo - Levhart
2. Cassandra Clare - Město z kostí
3. Marek Herman - Najděte si svého marťana
4. Francis Scott Fitzgerald - Great Gatsby
5. Paul Harrington - Tajemství pro mladé
6. Stmívání - Stephenie Meyer
7.