Říjen 2015

Ten, kdo stojí v koutě

29. října 2015 v 7:56 | Lone Howler |  Knižní recenze
Nedávno jsem četla tuto knihu s názvem Ten, kdo stojí v koutě nebo-li Charlieho malá tajemství.
Originální název: The Perks of Being a Wallflower
Vydáno: 2012; Slovart
Stran: 304
Přeložil: Vratislav Kadlec

K této knize jsem se dostala bohužel až po podívání se na film se stejným názvem. Který se mi líbil, ale pořádně jsem to pochopila až po tom, co jsem si přečetla tuto knížku.

Něco ke knize. Kniha je o klukovi jménem Charlie. Je mu 15 let a je velice citlivý, bydlí se svou rodinou, jen jeho bratr odjel na vysokou za fotbalem. Charlie zrovna nastoupil do prvního ročníku střední školy a má velký strach, proto začne psát dopisi nějakému "příteli". Díky těmto dopisům se postupem času dozvídáme o Charliem víc a víc věcí. To, čím si prochází, jak se vyvíjejí jeho vztahy. O tom, jak se mu zabil jeho nejlepší kamarád Mikael a jak měla jeho oblíbená teta Helen autonehodu, kterou bohužel nepřežila. Ale také o tom jakého má skvělého pana učitele angličtiny, který mu dává k přečtení navíc spoustu knih, na které pak Charlie píše eseje. Našel si kamarády při fotbalovém zápase. Patrick a jeho nevlastní sestra Sam, do které se zamiloval. Hodně mu zpestří školní rok a má s nima nespočetné množství naprosto skvělých zážitků.
Charlie
Charlie je opravdu hodně citlivý člověk, který má časté deprese a velmi často pláče, ale sám neví, proč tomu tak je. Má pocit, že mu život změnilo něco důležitého, ale neví co.
Přijde mi, že kvůli tomu jak je často smutný, tak měl velké problémy s tím, aby si našel kamarády. Protože většinou ani neměli někteří zájem bavit se s ním. Přitom je to úžasný kluk, jen citlivý, který moc rád čte, je milý. Sice je trochu netečný, ale ke konci se to změní díky Sam. Podle mě, kdyby si neprošel těmi věcmi, kterými si prošel, tak by třeba uměl být šťastný a možná by ani nebyl tak "jedinečný".
Dost mě ale překvapilo to jeho hlubší myšlení. Například nad obálkami časopisů a nebo jak jsou laciné hluboké výstřihy. Taky bylo docela divné, kolik věcí mu docházelo, což je skoro nemožné na 15-ti letého kluka. Ale tak, každý jsme jiný, třeba to možné je.
Charlie je také poznamenán smrtí tety Helen, která zemřela tak, že měla autonehodu když jela koupit Charliemu druhý vánoční dárek. Vždy Charliemu kupovala dárky dva. Kdyby to nedělala, nemusela zemřít. A kdyby tu nebyl Charlie, ona mohla. Protože Charlie se z toho hodně viní, z toho co se stalo. Charlieho oblíbená písnička je Asleep od The Smiths, protože k ní má asi tu nejlepší vzpomínku.
K příběhu
Je to asi něco jako drama o puberťácích. Jde tam hlavně o vztahy, sex, lásku, drogy, alkohol atd. Prochází střední školou a dospíváním. Popisuje svoje nové zkušenosti a o všechny tyto věci se Charlie dělí se svým "přítelem" dopisema. Moc se mi líbí ten způsob dopisů, jak to sděluje. Když se do toho začtete, tak pak máte pocit, jako byste ty věci zažívali s ním, protože vás ten příběh do té situace "dostane". Nebo alespoň já se u toho tak cítila, což je fakt super na této knize. Ne každá kniha vás takto dokáže vlákat do děje.
I když jsem nahoře psala, že je to o vyvíjení vztahů, tak vlastně ani moc ne. Jako je, ale ne moc. Spíš tam jde o ty vzpomínky, které Charlie zapisuje. Hodně mě překvapil ten konec. Zjistí se, že má Charlie duševní onemocnění. Kvůli tomu co se stalo v jeho dětství, akorát to nejspíš vytlačil z jeho vědomí.
Ke stylu psaní
Fakt se mi líbí jakým stylem, to bylo napsané. Nebylo to žádné složité čtení, že byste museli u každého slova přemýšlet, to asi až k závěru té knihy. Pár lidí ani nepochopilo ten konec nebo pár věci, jak myslel. Jednu část jsem také nepochopila, ale po rozhovoru s kamarádkou jsem si to ujasnila. Fakt se mi líbí, jak posílá ty dopisy a že píše tak jak by nejspíš mluvil. Žádná "chytrá" slova. Prostě tak, jak bych to napsala asi já. (Myslím ten styl jakým to je napsáno)
Názor na knihu
Tato kniha se nelíbí každému, když jsem četla hodnocení na databázi knih, bylo to velice rozdílné a bylo opravdu zajímavé si číst názory od různých lidí a je vidět, že každý tu knihu vnímal jinak. Mně se kniha opravdu líbila. Měla jsem ji přečtenou jedním dechem, bavila mě. Opravdu se mi líbila povaha Charlieho. Také to, že moc rád četl. Vlastně i ten konec. Je to podle mě velice originální kniha, která mě přesvědčila, že i kniha o mladistvém dramatu, může být dobrá. Vzhledem k tomu, že mě většinou takové knihy nezaujaly, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Doporučovala bych ale, si knihu přečíst ještě jednou, protože tam pak najdete hodně ukrytých myšlenek, kterých jste si ani při prvním čtení všimnout nemuseli.
Moje hodnocení: 10/10
Tato kniha se mi opravdu líbila a můžu ji jen a jen doporučit.
Jaký máte na tuto knihu názor vy?

Chyby

28. října 2015 v 16:53 | Lone Howler |  Vypsání myšlenek
Každý chybujeme, někdy. Někdo více, někdo méně. Já tedy více. Chybuji opravdu často, vždy udělám nějakou blbost, kterou si pak dlouho po té vyčítám. Měla bych se poučit ze svých chyb, ale to jen málokdy, většinou je ještě zopakuju, nevím proč.
Teď ve škole jsem udělala fatální chybu. Máme školní časopis. Šéfredaktor je čtvrťák a brzy bude muset své "žezlo" předat. Čeká ho maturita, tak je to jasné. Pan učitel se nás všech ptal, kdo by o to měl zájem. Bude se to sice předávat až v prosinci, ale ať už teď abychom řekli, kdo by měl zájem, abychom si o tom zjistili a setkali se s tím současným šéfredaktorem, zjistit nějaké informace. Tak jsme si řekly s kamarádkou, že bychom to mohly zkusit, že by to byla nová šance vyzkoušet něco, co jsme doposud nezkusily. Poptaly jsme se pana učitele na pár věcí. Vážně nás to chytlo. Já si tohle vždy přála, stejně jako byl můj sen jít na tuto školu, tak i ten časopis. Třeba zrovna ze seriálu The Carrie Diaries. Tam taky byla dívka na střední škole a měla tohle za sen, trochu mě i inspirovala, vždy jsem si tohle chtěla zkusit. Kamarádka už měla plány, co všechno bychom s tím mohly podniknout, díky tomu jsem se těšila více a více. Pak mi o pár hodin později napsala, že do toho nejde. Že nad tím přemýšlela a že je to velká zodpovědnost a my jsme teprve prvačky. Že na to kašle. Na jednu stranu měla pravdu. Ale na druhou? Mohla to říct rovnou, že neví. Byla jsem z toho fakt zklamaná, že mě v tom nechala. Byla jsem na ni chvíli docela dost naštvaná, vážně mě to mrzelo. Mohla jsem to vzít já, ještě stále je šance, ale sama se do toho prostě bojím, že nebudu mít nápady nebo tak. S grafikou jsem teprve na začátku a tak by bylo i lepší kdybychom na to byly dvě. Fakt bych tak moc chtěla, asi jsem udělala chybu, že jsem to nepřijala, i když zde ještě možnost je, tak to asi nepřijmu, musím si to ještě nechat proležet hlavou. Vím, že je to něco, co jsem chtěla, ale nemám v povaze vrhat se do všeho po hlavě.
Chtěla jsem Vám na ukázku ukázat jednu mou chybu. Chybuji skoro pořád, ale tohle považuji jako za jednu z největších za poslední dva týdny. Dost se snažím jinak rozhodovat, abych pořád neopakovala to samé. Moc mi to zatím nejde…

A co vy? Chybujete někdy?

Kdybych se stala milionářem?

1. října 2015 v 19:11 | Lone Howler |  Téma týdne
Nebudu vám tady lhát, přece jen to je blog o mých názorech a myšlenkách a celkově prostě o mně. Takže tady nebudu tvrdit to, že bych ty peníze dala na charitu. Samozřejmě, že hned potom, co bych nakoupila všechno k životu mně a mé rodině potřebné, tak bych něco málo přispěla, ale ne moc, protože hodně lidí nemá peníze a také jim nikdo nepřispívá.
Tak co bych s tím přesně udělala? Rozhodně bych si první nakoupila věci, co potřebuji já a mí nejbližší. A pak až to co by si přáli, z různých důvodů nemáme ani na věci co bychom potřebovali, takže začnu tím. Co bych potřebovala já. Musím se nejdříve zamyslet. První bude asi oblečení. Můj rádoby šatník plný nikdy sice nebyl, ale teď už je to trochu lepší, po tom co jsem si našla brigádu už se necítím jako chodící socka. Koupila jsem si už i něco nového a už to není vše jen poděděné. I když i ty poděděné věci jsou některé moc pěkné, udělalo mi opravdu větší radost si koupit něco, co by se mi fakt líbilo. Když jsem si nikdy nemohla nic koupit, tak jsem nemohla mít ani vlastní styl, což ani teď nemůžu. Zas tak moc si vybírat nemůžu, ale kdybych nějaký ten styl měla mít, úplně bych přesně věděla, jaký by byl, jen to nebudu psát, protože si nechci dělat falešné iluze. To fakt ráda nemám. To by bylo to oblečení. Pak by to asi byly boty. Je pravda, že jich mám docela dost, teď po té výplatě jsem si koupila i mé vysněné Vans Slip-On černé barvy. Vždy jsem totiž chtěla boty bez zavazování, co by se mi tak moc líbily. Pak mám ještě růžové Vans, což byl dárek od mé maminky, strašně jsem si je tehdy přála, bylo to šíleně IN a já to prostě musela mít. A taky jsou to podle mě prostě nejhezčí boty. I když toho až tak moc nevydrží, už mají kousek odlepené podrážky, což mě fakt mrzí, prožila jsem s těmi boty dost pěkných chvil, i když to utrpení, když jsem si je koupila kolik puchýřů z toho bylo. ŠÍLENÉ. Ale nakonec jsem je zařadila mezi nejpohodlnější boty. Pak mám za 129 kč boty z Rena, byl to výprodej, protože se ta prodejna rušila, obyčejné kecky zlevněné asi z 500,- . Ty můžu nosit jen podle riflí, protože mají zvláštně dlouhý jazyk. Pak mám jedny Adidasky, které jsem dostala za vysvědčení, že jsem fakt hodně nahoru vytáhla známky, jsou sice klučičí, ale byly nádherné. Bohužel, na to, že jsem je ani jednou neprala naprosto ztratily barvu, tak je toho docela škoda. A pak jedny polokozačky na zimu, jsou moc pěkné. Ale i tak, hodně lidí má hodně bot. Já nejvíce nosím ty černé Vans. Protože se jako jediné hodí snad ke všemu. A kozačky v zimě. Ty Adidasky už mi nepřijdou moc slušné a ty modré jsou fakt příliš tenké a to už mi v nich mrznou prsty u nohou.. Tak to by byly ty boty. Rozhodně bych si koupila programy do počítače, související s grafikou. Ve škole děláme s programy, které jsou peněžně docela dost náročné, budu si je muset kreknout, abych mohla zkoušet něco tvořit i doma. Pak bych si koupila tašku na notebook, jo už jsem si koupila batoh do školy, kde je kapsa na to, ale když jezdím někam jinam, nechci furt nosit jeden batoh, když mám cestovní tašku, bohužel s tou cestovní taškou jsem už jednou notebook přenášela, ale vytvořil se mi škrábanec. Vůbec netuším jak, když jsem ho celý zabalila do tlusté mikiny, ale tak stalo se. Fakt mi to bylo líto, je pravda, že když máte věci za své peníze, vážíte si jich ještě víc. Pak bych si asi pořídila zrcadlovku. Ne, že by to bylo nějak nutné, ale jelikož naprosto miluji focení, tak by nebylo od věci si foťák pořídit. Moje fotky na mobil sice nejsou k zahození, ale nikdy o nebude to pravý ořechový. Jednou bych si tím chtěla i přivydělávat, ale faktem je, že teď rozhodně nejsem na té úrovni, zatím fotím jen pro zábavu. Ale abych se přiznala tak z příští letní výplaty si tu radost udělám a zrcadlovku si koupím. Těch věcí bych potřebovala víc, ale nepotřebuji tady napsat 10 A4, takže jsem napsala ty základnější. No, i když. Když bych se měla vyjádřit k tomu, co by potřebovala rodina. Tak taky napíšu pár základních věcí. Tak určitě oblečení. (Abych vysvětlila, proč furt píšu to oblečení a boty a takové věci, když to má být v každé domácnosti, tak, vždy když mamka dostane nějakou odměnu v práci navíc, tak samozřejmě koupíme něco, co je potřeba, ale většinou tomu tak není, když koupíme něco co je nejnutnější, tak pak chvíli nevycházíme, proto jsou nejhorší první měsíce školy, když se to tak všechno sečte dohromady, tak to je tolik peněz, za mě i bratra. Mamka nevydělává tolik peněz, není v kanceláři, nebo tak, nevím, kde přesně se vydělává více peněz, takže zaplatíme dluhy za babičku, jídlo, byt, telefon a tak a za chvíli nám nezbyde takřka nic) Boty taky, mamka má dvoje a z toho ty zimní už mají díru, takže účel nesplňují absolutně vůbec. A bratr má také dva páry, na zimu a ostatní roční období. Jako dá se takhle žít, ale není lepší mít toho víc, když se něco pokazí? Nevím. (Rozhodně tímto článkem nechci říct, že bychom žili v chudobě nebo něco takového. Myslím si, že se nám žije docela dobře, já jsem ráda, že mám takhle skvělou rodinu a to je podle mě to největší bohatství, i když peněz tak moc ne, že bychom si mohli vyskakovat.) Pak rozhodně víc nádobí. Máme čtyři plytké talíře, pět hlubokých talířů a čtyři malé, bohužel, když přijde návštěva, není to zrovna dostačující počet. Skleničky jdou a příborů máme po pěti všeho, takže nádobí zaručeně. Dále asi nábytek co se každou chvíli nerozpadne. Myslím to vážně. Když máma odcházela z domu, vzala si vše, co bylo její, už když se narodila, většinou nábytek starý přes třicet let. Jak matrace, na kterých máma spí, čímž bych mohla přejít k tomu, že by máma potřebovala postel a ne naprosto opotřebované matrace tak skříně, které se již vyklají, je to docela sranda, ale ten stůl po mamince, který jsem zdědila já, je úžasný. I když starý, i když trochu vzhledově ne dokonalý, ale luxusní. Má naprosto veliké šuplíky. Jeden přímo pod deskou uprostřed a pak vedle ještě jeden a pod tím jedním další dva, všechny jsou hluboké a opradu prostorné, vleze se mi tam tolik kravin, pak nad tím jedním je ještě vysouvací deska, když nemám dostatek místa na stole, tak si to jen vytáhnu a mám o několik prostoru více. Za nic na světě bych ten stůl nevyměnila, i kdyby se v mým budoucím životě do mého bytu k ničemu nehodil, tak si ho prostě nechám, protože jsem dlouhou dobu neviděla prostorný stůl, ať jsem byla v jakýmkoliv obchodě s nábytkem, všude byly jen malé šuplíčky. Bratr dostal na Vánoce od strejdy psací stůl, ten kdybych měla mít, tak bych polovinu věcí, co mám, musela vyházet, skoro nic bych tam nejspíš nenarvala. Žehnám mému stolu. To by bylo k nábytku. To bude asi zase vše k těm základním věcem, nechci rozebírat ty podrobnější blbůstky a soukromější věci. Takže to by bylo k věcem, co by byla potřeba asi všechno.
Ráda bych teď přešla k věcem, co bych si přála jak já, tak má rodina a tak. Kdybych už fakt měla všechno, co potřebuji, tak bych přešla k tomu, co bych si přála. Byla by blbost nakoupit si věci, které bych si přála, a nemuselo by mi vyjít na věci důležité. No, i když tématem týdne je, že bych byla milionář, takže by to asi nebylo o tom jednou vyhrát milion. Třeba by to bylo už navždy, kdo ví, co tím chtěl básník říct. Rozhodně bych si koupila zájezd do Egypta s mamkou a s bratrem. Důvodem toho je fakt, že máma miluje téma Egypt a vše okolo něj. Strašně dlouho se o to zajímá, přečetla desítky knížek o Egyptě a jeho historii, jak už normální knihy, jako povídky, tak něco jako dokumenty. Stejně tak i v televizi. I ve škole v dějepise jí tohle téma šlo nejlépe, protože jí zajímalo. Nedivím se, taky mě to docela zajímá, ale více se zajímám o jiné věci, ale je to dost zajímavé. Takže bych koupila dovolenou do Egypta. A když jsme nikdy na dovolené nebyly, tak to bych byla fakt moc šťastná a určitě bychom si toho velice vážili, to by bylo prostě skvělé. Pak asi zase něco na sebe a tak, asi bych si koupila všechny druhy a barvy Vansek, ale asi si z vás jen utahuji. Koupila bych si domácí kino a nějaké obrazy do bytu, aby to tu nebylo tak prázdné. Mamince bych koupila puzzle, moc ráda skládá puzzle. Ale všechny co máme, tak už poskládala několikrát. Pak bych chtěla svou vlastní knihovnu, no, jen si představte, jak úžasné by to bylo, koupila bych nějakou skříň velikou a do toho nakoupila a přečetla všechny knihy, co si přeji, což je opravdu seznam. Ale to vím, že nikdy mít nebudu, zatímco čtečku ano, tu mám v plánu koupit si z výplaty, protože pracuju i přes rok, tak už na to skoro mám. Skoro říkám, protože jsem byla v září v práci jen dvě soboty. Moc práce zrovna nebylo. Už se moc těším, až ji budu mít a nebudu s sebou muset tahat takové těžké knihy, které jdou pak znát, když nosím dlouho batoh. To bude asi vše.
Stejně, i kdyby jsme měli tolik peněz, život by byl nudný nic nedělat a jen se flákat, mamka by do práce zaručeně chodila dál, protože se vždy může něco stát a už by to asi ani nemělo smysl. Jen bychom se konečně měli lépe.
Napsala bych toho víc, ale už tak to má dvě A4, myslím si, že to ani nikdo číst nebude, co už. Jen tak pro informaci, teď zrovna čtu skvělou knížku Levhart od spisovatele Jo Nesbo. Je to super detektivka ai když to ještě nemám dočtené, tak je to zatím fakt super a myslím, že to můžu jen vřele doporučit. A ještě aby nikdo tento článek nepochopil nějak špatně. Nechtěla jsem se litovat, stejně nikdo neví, o koho jde, jde jen o vypsání. Stejně když nevíte, kdo jsem, tak je mi jedno co si o mně budete myslet nebo ne. Mějte krásný den, nebo už večer.