Září 2015

Jak (ne)utíkat ze života?

24. září 2015 v 21:44 | Lone Howler |  Téma týdne
Tohle je zajímavé téma týdne a také dost na zamyšlení.
Myslím si, že není řešením utéct ze života, utéct před problémy. Lepší je, je řešit. I když je to někdy hodně těžké. Všichni máme problémy, všichni se s tím musí vyrovnat a vyřešit to.
Ale jsou tu lidé, kteří před tím prostě utečou, každý bohužel jiným způsobem. Buď od toho utíkají tak, že si zapnou hudbu a vypnou, nebo si zajdou do sauny či na jógu. Ale jsou tu lidé, kteří už na to prostě nemají, už nemají sílu na to, řešit pořád něco a neustále se ubíjet v depresích. Tak spáchají sebevraždu. Mnohokrát jsem si kladla otázku. Jsou tito lidé za zbabělce a nebo za statečné? Řekla bych, že podle toho v jaké situaci zrovna jsou. Když fakt utíkají od všeho, opustí rodinu, nechají problémy ať se "vyřeší" sami, tak ti jsou podle mě zbabělí, ale chápu je. Koho by bavilo celý život furt a furt jen něco řešit pořád a pořád dokola. Neužívat si ničeho a prostě řešit a přemýšlet nad danou věcí. Pak jsou tu ti stateční. To jsou například ti, kteří spáchají sebevraždu pro to, aby někoho zachránili. Nebo nějak tak, bývá to ve filmech a určitě se to stalo i v reálném životě. I když to asi nebude obvyklé. Napadl mě zrovna třeba Saw, i když nevím, jestli se tam někdo obětoval.
A k věci..
Je to vlastně otázka. Jak neutíkat nebo utíkat ze života? Předtím jsem psala co lidé dělávají, ale já bych mohla něco doporučit.
Jak neutíkat ze života? Dám vám malou a jednoduchou radu, možná to už všichni víte, ale opravdu byste neměli utíkat od svých problémů a nechávat to jiným blízkým. Nejlepší je tomu prostě čelit. Co si naflákáš si i naprav. To zní hnusně. Každý děláme chyby. To neznamená, že se z nich nikdy nevykopeme. Nesmíte to hlavně vzdávat, i když to mnohdy může být dost unavující.
Jak utéct ze života? Rozhodně bych to nebrala formou :"zabití se". To ne. Protože život má opravdu hodnotu. Já bych navrhovala spíš to, abyste pořád něco jen neřešili, ale také si všímali víc rodiny, abyste se věnovali svým koníčkům, někdy dali přednost i relaxaci. Zacvičit si, podívat se na nějaké filmy, pouštět si hudbu, něco dobrého si navařit a nebo být s nejbližšími. Myslím si, že to opravdu pomůže. Někdy je toho sice až nad hlavu, ale myslím si, že je to super způsob, hlavní je si na ty věci, které děláte pro sebe, najít čas.
Tak to bude konec článku, tohle téma týdne jsem pojala tímto způsobem. Budu moc ráda za komentáře jakéhokoliv typu, díky.
-Lone Howler

Anonymita

19. září 2015 v 16:57 | Lone Howler |  Téma týdne
Budu psát o anonymitě na blogu. Jelikož já sama zde vystupuji anonymně.
Každý to má jinak, každému nevadí vystupovat pod svým pravým jménem a klidně i zveřejnit svou fotku. Ale já s tím mám opravdu problém, protože v minulosti jsem měla šílené množství blogů, bylo mi asi 10 let a založila jsem si jich tak dvacet, každý čtvrt rok jiný, protože jsem pomalu "dospívala" a uvědomovala jsem si jak jsou mé blogy šílené, ale stejně jsem psala dál další šílené články, i teď píšu zcela naprosto nejspíš šíleně, už mi to potvrzují některé komentáře, ale co už, tentokrát fakt píšu co si myslím. Nejhorší bylo, že jsem nepsala jen na blog.cz, ale i na blogspot a na různé stránky a už si ani nepamatuji, kde všude.
Na své staré blogy, jsem vždy psala všechny svoje osobní údaje. Už to je dost špatně. Měla jsem tam adresu, měla jsem tam ICQ, a číslo z ICQ jsem následně používala jako heslo všude. "Chytré" .. Jediné co bylo dobře, bylo to, že jsme se často stěhovali. Taky to, že už mám jiné číslo. Alespoň něco.
Jenže problém nastal v tom, že kdokoliv kdykoliv napíše mé jméno na google, vyjedou mu ty moje blogy s kontaktními údaji. Dost mi to vadí, také plno mých fotek z dětství, moje máma, táta, moje kamarádky, ty trapné články o tom jak jsem milovala Tisíc a jedna noc. Nejhorší když si to ze srandy vyhledávali ve škole a pak se mi posmívali. Ale tak co? Byla jsem přece jen dítě bez rozumu, ale i tak toho strašně lituji, byla to fatální chyba.
Pokoušela jsem se ty blogy smazat, smazala jsem jich asi deset, někde jsem smazala jen články, protože mi to nějak nešlo. Podařilo se mi to, protože jsem já "chytrá" používala skoro všude ty samé přihlašovací údaje a jméno jsem viděla v adrese, kdybych si měla vzpomínat i na jména těch blogů tak tam zůstanou trčet snad navždy. U některých jsem si na hesla opravdu nevzpomněla, někde jsem si dávala i znaky, mrzí mě, že jsem ve všem neměla takový systém jak teď. Všechny hesla zapsané v deníku, kterým mám furt jen u sebe.
Dost o historii mých blogů, měla bych přejít k věci.
Teď je pro mě o dost lepší radši neukazovat své jméno, ani fotografii, nic. Jen mé názory a občas se z něčeho vypsat, samozřejmě blog neberu jako svou povinnost, ale jako svou zábavu, ve volných chvílích, tak atdy toho není moc a píšu opravdu jen někdy. Protože na volnou zábavu moc času nemám. Jediné co mě na tom "být anonymní" mrzí, že nikdo nemůže vědět kdo si to myslí a že nemůžu přidávat svou tvorbu, protože kdybych chtěla, tak bych se samozřejmě podepsala, aby mi ji nikdo nemohl zabavit, tím bych však ukázala svou identitu a vše by bylo v háji. To je asi tak jediný háček a docela dost mě to štve. Ale stávají se i horší věci, že?
O mém blogu neví nikdo. Teda jednou jsem ho řekla své nejlepší kamarádce, ale vzhledem k tomu, že si nezapamatovala název, tak ho zase neví. Chtěla, abych jí ho řekla znovu, ale já neřekla. Ne, že bych nechtěla. Ale mám poslední dobou trochu problémy s důvěrou a zradit kdokoliv může vždy a mohla by to někde někomu říct a ostatní mě soudit. Neříkám, že taková je, to určitě ne, ale ulítnout jí to může. Jak jste si asi mohli všimnout, tak mi záleží na tom co si o mně druzí myslí, což je moje veliké mínus.

Abych to shrnula, podle mě je prostě lepší zůstat anonymní, můj názor je takový jen z důvodů, které jsem již zmínila, někteří k tomu prostě důvod nemají, chtějí zveřejňovat tvorbu a podobně.

Mé pocity z nové školy

4. září 2015 v 21:06 | Lone Howler |  Co se událo
Jak jen začít? Nastoupila jsem na Střední Polygrafickou Školu v Olomouci.
Když bylo 31.8., tak jsem se nesmírně těšila do školy, nová škola, noví lidé, nový začátek. Brala jsem to všechno naprosto v pohodě, říkala jsem si:"Bude to dobré, určitě tam budou moc fajn lidi". Nemohla jsem skoro ani spát, pořád jsem musela myslet co tam bude, co se budeme učit, jací budou učitelé, budu mít fajn spolužáky? Kolik nás bude ve třídě? Etc.
Prostě otázky v hlavě, které zněly v hlavě asi každému, kdo měl nastupovat. Brala jsem to strašně vážně. Nikdo se netěšil, byla jsem snad jediná, která se těšila moc. Cítila jsem se jako nový člověk, že zažiju něco nového, že budu studentem a budu studovat něco co mě opravdu zajímá. Byla to novinka. A já mám moc ráda nové věci.
Bylo 1.9., musela jsem jet do školy vlakem, protože v Olomouci nebydlím a jezdit budu každý den. Školu jsme měli až na devět. V tom vlaku, cítila jsem se docela vystresovaně, bylo to úplně něco jiného, než ten předešlý den. Ano, těšila jsem se, ale byla jsem nervózní. Furt jsem si říkala, co když nezapadnu. Co když mě budou pomlouvat a nebudou mě mít rádi?
Proběhlo to docela normálně, chápala jsem, že se asi nijak bavit nebudeme hned první den, tak jsem to moc neřešila.
Bylo 2.9. měli jsme takový rádoby adapťák. Jeli jsme na kopeček z důvodu toho, že výlet by byl drahý a na začátek je to moc peněz. Vzhledem k tomu, že na tom nejsme peněžně zrovna nejlépe, tak jsem byla i ráda. Ale každý už prostě měl ty své party a já se tam stále nebavila s nikým. Cítila jsem se tak hloupě, strašně mě to mrzelo. Nikdy dřív se mi ještě nestalo, že bych se nedokázala seznámit. Moc jsem tomu nerozuměla. Opravdu mi to bylo hrozně líto. Říkala jsem si, že tam ani nezapadnu. Všichni zde tak bohatí a hezcí, jsem pod jejich úroveň.
Jenže?
Nastal den 3.9. a ve škole jsme si říkali různé informace. Před začátkem vyučování jsem přišla do šatny si obout přezůvky a byla tam i L. a začaly jsme si povídat. Už to pro mě bylo znamení. Byla jsem hrozně ráda, řekla jsem si, že aspoň s někým se tu budu bavit, zašly jsme si i pro sešity. Pak přicházeli další a další lidé, kteří také chtěli vědět, kde seženou ty pěkné sešity, tak jsem s něma prostě šla a vše jim ukázala. Tím pádem jsem měla možnost mluvit apoň trochu. Když jsme se vrátili, tak M. si ke mně dobrovolně přisedla. Byla jsem fakt ráda, hodně se to rozrůstalo a rozrůstalo a jelikož je nás vě třídě tak málo, tak se snad bavím s každým, i s tím jedním klukem co tam máme, což nebývá zvykem.
Dnes 4.9. se mi alespoň ujasnilo, jestli se opravdu bavíme, nebo to byl jen sen. Protože jsem se bála, že celé čtyři roky strávím s lidma co mě nenávidí. Alespoň že to takhle je. Ta škola zatím vypadá fakt dobře, zatím tam nebyl žádný učitel/učitelka , která/ý by byl/a nějak zlá/ý. I když jsme se po pravdě skoro neučili. Škola je také moc pěkná. Bylo tam sice pár nepříjemných lidí, ale to by bylo určitě všude, vždy se někdo najde.
Šílená výhoda, která mě nikdy nenapadla, byla ta, že jsme vlastně všichni šli na tu školu ze stejného důvodu. BAVÍ NÁS GRAFIKA. A pravdou je, že jsem nikdy nepoznala tolik lidí, s kterýma bych měla tolik společného. některé dokonce baví číst. To nikdy nikoho z mé blízkosti nebavilo, jak mě. A taky píšou povídky jako já. A různé věci. Bohužel nikoho s oblibou ve fotografování jsem nenašla.
Pořád si ale myslím, že tam jsem pod úroveň, ale zjistila jsem jeden fakt. A to ten že i lidé s pěnězi můžou být milí. A o tom jsem předtím měla mylnou představu. Ale třeba se znovu mýlím, třeba první dojem není vše. Píšu jen to co se mi zdá.
Ve skutečnosti jsem měla naprosto zvytečné obavy, muselo mi být jasné, že se všichni hned nebudeme kamarádit po dvou dnech. Ale když jsem to neznala, tak jsem si to myslela. Většinou jsem byla nová jen já. Já se vždy přistěhovala a šla do nové školy a ti žáci za mnou prostě přišli, ale neuvědomovala jsem si, že jsem nová JEN já.
Chtěla jsem se zde jen trochu vyzpovídat z mých pocitů na střední..
Snad se Vám článek líbil.