Srpen 2015

Mít rád vs. milovat

26. srpna 2015 v 20:34 | Lone Howler |  Téma týdne
Co je víc? Mít rád nebo milovat?
Já nevím, já jakožto patnáctiletá holka co ještě nikdy nezažila vztah a neví oč se jedná, tak nemůže posoudit, jaké to je někoho milovat. Vlastně vím i nevím. Myslím si, že jsem šíleně zamilovaná do jednoho kluka, i když láska je jako vždy neopětovaná. Nevím zda-li jsou city skutečné, možná na to ani nemám věk, ale vím, že je to něco jiného než u ostatních kamarádů. Nevím jak bych ten pocit popsala, ale vím, že už to trvá přes dva roky a když jsem bez něj cítím se prázdně.
Ale pak je tu i ta druhá láska a to je láska mateřská. A nejvíc na světě miluji maminku. Prostě bez ní..bych se zabila. Ona je můj život, stejně tak bratr a otec. To jsou prostě lidi, kteří se nedají nikdy nahradit a podlě mě bez nich by můj život neměl smysl a já nevím co budu dělat až se jim něco stane. Tahle láska je tak mocná..
Mít rád. To také znám. Mám ráda hrozně moc lidí. Mít někoho je rád je fajn, ale když tě zradí, taky to není zrovna příjemné.
Ono se to nedá takhle určovat, vzhledem k tomu, že jsou různé druhy lásky, k různým věcem a to samé s tím, když máš někoho rád(a).
Protože já miluji miliony songů, miliony skupin, zpěváků a zpěvaček, milion seriálů a filmů, miliony krásných modrookých herců. Miluju různé mé pocity, miluju když jsou lidé okolo mě štastní, miluju když mám klid a jsem bez stresu, miluju když jsem zababušená v peřině a dívám se na seriály. Miluju když za mnou příjde někdo koho mám ráda a obejmě mě, protože miluji obejmutí. Mám při něm takový pocit, že jsem v bezpečí. Tohle byly ty věci.
Jenomže u lidí to mám jinak, mám ráda kamarády, miluju rodinu a asi jednoho kluka i když v tom nemám jasno, při mém zmatku v hlavě nemám poslední dobou jasno skoro v ničem. Já nedokážu posoudit jestli je něco víc láska k lidem nebo mít lidi ráda, protože je to u všeho jinak, lásku mateřskou ani nepočítám, je to zbytečné. Ta je a BUDE vždy na prvním místě. Ale vybrala bych si radši moje dvě kamarádky co mám opravdu ráda a nebo kluka, u kterého je to všechno jinak a mám ho ráda tak moc, že to slovy popsat nejde? Za všechny bych položila ruku do ohně. I když jednoho miluji a dvě mám strašně moc ráda.
Podle mě se nedá určit co je víc. Nebo co upřednostňuji. Protože všechno je něco úplně o něčem jiném. Je to jako bych je měla ráda stejně, ale přitom jinak. Nevím, jak to nazvat. Ale vím jedno, že v životě jsou tyhle dvě věci strašně důležité. Já osobně si totiž nedokážu představit můj život bez milovaných osob. Člověk se musí cítit děsně bez svých spřízněných duší. A i když se já cítím věčně sama, tak jsou to stále jen mé pocity a mé "depky" jak tomu říkám. Protože když je nějaký problém v rodině, nechce se mi to nikomu říkat a ty kamarádky se zajímají, protože mi chtějí pomoci, vážím si toho, ale jak by mohly? Raději se "uzavřu" než abych to někomu vykládala, občas se stane, že se s tím svěřím, ale je to spíš nucené, nechci to dělat. Proč to ale neříct lidem co mám ráda? Nejlepší na té lásce je to, že rozhodně nemám ráda zbytečné a neupřímné lidi, takže vlastně můžu věřit jen lidem co mám skutečně ráda.
A i když kluka kterého miluji už nevídám, když jdu do prváku, a i když se už nebavíme jak dřív, jen si občas napíšeme, tak nikdy nezklamal mou důvěru a je to člověk neuvěřitelně speciální. A budu ho mít ráda myslím, že ještě hodně dlouho, protože spěciálních lidí já si cením a nenechávám je odejít. Je úžasný pocit, někoho mít ráda, i když to není někdy opětované , navíc když vím, že Vás ten člověk nezklame a můžete mu věřit.
Menší shrnutí: Nijak to nerozlišuji, obojí se více než podstatné.
Jak to berete vy? Upřednostňujete lásku před přátelství a rodinou? Nebo úplně jinak? Zajímalo by mě jak to máte vy. Vím, častokrát jsem odbíhala od tématu, ale chtěla jsem to sem napsat, jak to asi vnímám.

Můj první výlet do zahraničí, Osvětim.

22. srpna 2015 v 16:43 | Lone Howler |  Co se událo
Naprosto poprvé, co jsem byla někde jinde než v České republice, bylo tento školní rok. Jeli jsme se třídou do Polska do Osvětimi. Výhodou byla, že jsem nepotřebovala pas, protože snad na jediný zájezd v životě, bych si ho snad ani nezařizovala. Když jsem věděla ten fakt, že tam byly ty koncentační tábory a všechny ty věci v druhé světové, tak jsem udělala všechno pro to, abych tam jet mohla. Osvětim je něco co mě zajímá celá léta, bylo mým snem podívat se tam, slyšet ty příběhy a zjistit co se tam všechno událo, proč a jak. Byl to neuvěřitelný zážitek. Nedokázala jsem pochopit ten pocit, když jsem přejela hranice. Možná to pro ostatní je totéž, ale cítila jsem se šíleně šťastná, ještě jak mi blikla ta SMS,že jsem v zahraničí. Do teď ji mám a nevymažu ji. Paní učitelka nám slíbila, že v autobuse bude záchod a nic z toho. Myslela jsem, že se po cestě počůrám, ale naštěstí jsme zastavili na jedné benzínce. Když jsme dojeli na místo, neuvěřitelně se mi tam líbilo, bylo to tam krásné. Když jsem si chtěla koupit pohled, tak jsme s kamarádkou nevěděli jak to říct anglicky. Pak jsme si uvědomili, že na takovém místě, by měli umět všemi jazyky. Paní nás zaslechla a řekla nám co potřebujeme? A my jen výbuch smíchu, protože naše velké snažení, bylo zcela zbytečné. Nic z toho tam mi nebylo nepříjemné, tedy, až na jednu věc. Ty ustřižené vlasy, několik tun ustřižených vlasů. Dobrá, z toho se mi udělalo mírně nevolno. Z ostatních věcí ani tak ne. Jen mi to bylo strašně líto, vše. Jak tam byly ty zdi a na nich fotky zemřelých. Měla jsem divný pocit. Co všechno si tak museli prožít. Nedovedla bych si to představit, to bych tu sebevraždu spáchala a dobrovolně. Ty podmínky. Nebo, že by mi zavraždili rodinu a předemnou. To by byl konec všemu. Nejradši bych se všem pomstila, i když mně nic nikdo neudělal. Jak vůbec někdo může mít na to, někoho takto mučit. Na to není jiné vysvětlení než blázen.
Na jednu stranu před Hitlerem smekám, za to, co všechno dokázal. Ovládnout celý svět? To nemůže být jen tak.
Ale na druhou stranu? Bože, normální člověk tohle nikdy neudělá. Zkoušela jsem přemýšlet nad tím, jak to někdo může udělat, jestli bych já sama dokázala tohle způsobit, dívat se na ty mrtvé davy, takhle jim ničit životy a dospěla jsem k názoru, že nevím. Teď za normálních podmínek určitě ne, ale co kdyby se mi něco stalo, něco z čeho bych se zbláznila? Nemůžu říct, že bych to nikdy neudělala. Snažím se nikdy neříkat nikdy, stát semůže cokoliv a zcvoknout můžu kdykoliv.
Ale nikdy bych tohle nechtěla, tohle utrpení.
Ukážu vám, mých pár amatérských fotek na pamatáku. Opravdu jen menší souhrn, vzhledem k tomu, že jsem jich nafotila zhruba 557.
_foto pod perexem

Poraďte, jak nemyslet?

21. srpna 2015 v 18:14 | Lone Howler |  Téma týdne
Ano, přesně nad tímto přemýšlím strašně dlouho. Kvůli tomu, že až moc přemýšlím nemůžu usnout. Jak to zastavit? Když se snažím vymyslet to, jak nemyslet, tak zase myslím. Mé nekonečné myšlenky mě šíleně unavují.
Neustále přemýšlím nad vším. Nad budoucností, minulostí, součastností, co jsem udělala dobře, co jsem udělala špatně, co za chyby jsem udělala a proč jsem je udělala.
Bylo by mnohem jednodušší mít tlačítko, kterým bysme vyply myšlenky. I ta samotná brigáda, která mě tak neuvěřitelně unavuje, tak, že pak nejsem schopna ničeho a z prázdnin nemám nic, tak i časté přemýšlení mě věčně unaví víc.
Jsem unavená, chci se ukldnit, odpočinout si. Můžu? Ne! Pořád nad něčím dumá..
Mám v hlavě zmatek a snažím se to tam nějakým způsobem urovnat, ale nedaří se mi. Nikdy dřív jsem neměla tolik myšlenek jako poslední rok. Byla jsem velký flegmatik, vše mi bylo jedno. A o prázdninách 2014 se něco změnilo.
Všechno začalo být špatně, zajímala mě jen škola, nechodila jsem ven, furt se učila, pak přijímačky, žádné volno, práce.
Všechno jsem prostě šíleně řešila, což nikdy předtím nebylo. Vše mi zbytečně lámalo hlavu i když to byly zcela naprosto nepodstatné informace, věci. Poslední dobou je toho na mě příliš, chtěla bych raději přemýšlet o pěkných věcech, o něčem jiném než jsou problémy, problémy a zase problémy. Nedokážu poručit své hlavě. Jak to mám udělat? Jako bych ho ani neovládala já. Chtěla bych mít kontrolu nad svým mozkem. Říct si:" Chci aby se mi zdálo o tomhle a tomhle" ..Ne aby se mi zase zdály ty noční můry, které mě denodenně děsí.
Říkala jsem si i, že budu počítat ovečky, třeba budu myslet na ovečky a ne na ostatní věci. Ale ono i když jsem počítala ovečky, tak jsem u toho přemýšlela na ty věci. Já chci VYPNOUT! Je mi 15 let a řeším pořád něco. V tomto věku si lidé užívají. Že bych si já užívala? To jsem neřekla hodně dlouho.
Dříve mi pomáhalo zapnout si hudbu do mých sluchátek od Koss, neuvěřitelný poslech, nevnímáte svět, jen hudbu. Je to opravdu úžasný pocit, vždy jsem přestala na vše myslet, jen jsem vnímala text a třeba si překládala texty zahraničních písní. Opravdu to pomáhalo a možná to pomůže i někomu z Vás, kdo má stejné problémy s tím "Jak nemyslet"..
Ale už mi to nezabírá, hudbu nemůžu mít puštěnou úplně nahlas, protože to slyší dost okolí i přesto, že to mám ve sluchátkách a ruší je to. A když slyším okolní svět, tak na něj i myslím. Bohužel.
Ale i tak je hudba asi ten nejlepší způsob, nepomůže to nikdy úplně, ale pomůže. Když poslouchám hudbu, tak mám automaticky i nápady na pokračování mých povídek, fotky.
Takže vřele doporučuji hudbu.
Další co mi dost pomáhalo? Seriály. Hlavně nějaké tajemné, kde se musí přemýšlet. Mám pak vždy plnou hlavu toho:" kdo to je? proč tam je? co chce?"
Já osobně si myslím, že i u seriálů každý najde svůj seriál, který mu padne a opravdu pomůže.
Poradíte mi také?