Kde začít?

11. února 2017 v 23:39 | Lone Howler |  Vypsání myšlenek
Za tu dlouho dobu, co jsem zde nebyla, se toho docela dost změnilo. Ani nevím, čím začít, protože si myslím, že vám to přesně chronologicky stejně nesepíšu. To skrz tu moji anarchii v hlavě. Popletu dvacet věcí, pak se k deseti vrátím a nakonec dojde k závěru, který vlastně ještě nebyl závěr, takže to pak dodám. Klasika. U mě, ani u mých článků, se už prostě nesmíte divit. Poslední článek na začátku října? To jsem si dala tedy dlouhou pauzu. Upřímně mi to neskutečně chybělo, ale vzhledem k tomu, že jsem denně raději někde lítala, tak prostě čas nebyl, a když byl, tak jsem dělala něco do mé nové mimoškolní aktivity, nebo focení, upravování fotek a trochu i školy, což je u mě opravdu neuvěřitelný pokrok.

První a pro mě docela podstatná věc. Šéfredaktorství v našem školním časopise. No, vlastně to není školní časopis, ten se nazývá jinak. Tento časopis je PEER časopis. Časopis o prevenci. Nevím, zda-li jste o PEER programu někdy slyšeli, je dost možné, že ano. Ve zkratce je úkolem PEERu, připravit děti na to, jak se mají vyhnout určitým situacím, které jsou nějakým způsobem nepříjemné. Děláme přednášky, pro naše prváky chystáme adaptační kurzy, máme časopis a momentálně připravujeme akci na Valentýna, kde budeme prodávat čokoládová srdíčka pro příspěvek FairTrade. Šéfredaktorkou je moje kamarádka a já, jsme taková super dvojka, učitelé nás označují za delegaci, všude se zapojujeme a všude lezeme. Přijde mi to celkem super. Myslím si, že nám to hodně dá. Tato funkce určitě. Konečně vím, jaké jsou pozice, při tvoření novin či časopisu. Editoři, korektoři, fotografové, apod. Je toho vlastně milion. Je to neskutečně zajímavé. A tvořit časopis není žádná sranda. Nejhorší je asi to, sehnat články. Sháníme články buď o prevenci, nebo taky články, které můžou být pro děti vzorem. Třeba to, jak si někdo splnil sen, jak k tomu dospěl. Nebo jak někdo dělá to, co ho baví, co ho na tom baví a všechny možné informace. Takže si zde udělám menší reklamu, a když někdo bude chtít, tak napište do komentářů, že byste měli zájem a já se ozvu, popřípadě můžete dát i kontakt, každý by pak měl dostat své číslo časopisu. Napsala jsem to sem jen tak, stejně nevěřím tomu, že by mělo moc lidí zájem.

Další věcí je to, že chodím více do společnosti. Dlouhodobí čtenáři budou jistě vědět o mých problémech se někam zapojit, bavit se s více lidmi a nebýt při tom ve stresu a nemít záchvaty úzkosti. Uznávám, trochu mi pomohlo, že jdeme třeba na pivo. V mých čerstvých 17ti letech to asi není zrovna nejvhodnější, ale pomohlo mi to. Teď už jdeme třeba fotit a nestydím se a cítím se v pohodě. Taky především proto, že chodíme pořád v té stejné skupině, kde jsem s jedním klukem a dvěma holkami. Je dost sranda, jsou to vtipní intelektuálové a to je podle mě ideální. Sama se za intelektuála nepovažuji, ale dokážu se dobře přizpůsobit člověku. Zrovna v úterý 14. jdeme na literární čtení Jaroslava Irovského. Je to olomoucký spisovatel, který píše o drogách, alkoholu, sexu, což není zrovna nic pro mě, ale má to pojato, tak jinak. A hrozně se mi to líbí. Nejvíce můžu doporučit asi Příběhy sráče. Poezie mě osobně moc nezaujaly, protože si na básně nepotrpím.

Začala jsem se konečně trochu více věnovat mému koníčku focení. O prázdninách jsem si splnila sen zrcadlovky a začala jsem trochu více fotit, v mém volném čase. Jsem typ člověka, co když jde jednou fotit, nafotí minimálně 500 fotek a jsem za jeden den v Praze schopna nafotit 1055 fotek, ale pak si s nimi malinko pohrát už není taková pohádka. V prve řadě je protřídit. Hlavně když jednu věc vyfotím desetkrát, protože nejsem schopna být trpělivá a najít to správné místo. Navíc, když na to špatně vidím. A to slepá nejsem.

Ve škole jsem se docela překonala, na to, že jsem se skoro neučila, mám docela slušné vysvědčení. Ale i tak jsem se rozhodla do toho aspoň trochu pustit, jsem ve druhém ročníku, ale maturita mě už děsí k smrti a každým dnem si začínám více uvědomovat, že bez učení to prostě nedám a pak to pro mě bude ještě těžší. Je pro mě těžké se učit. Nikdy jsem se neučila, nebaví mě to a je to o tom stanovit si priority a postavit školu na přední místo, já to tak bohužel nemám. Pro mě je i práce přednější, protože díky práci mám více možností, jsem blíže k tomu plnit si sny, protože si nebudeme nic nalhávat, ale peníze jsou prostě základ. Jen mě mate uvědomění, že si z prázdnin budu muset odložit velkou částku na řidičák, což ruší mé plány na Anglii a objektivy. Ale to se nějak vyřeší, nebo v to aspoň doufám. Mé známky byly docela optimální, jak jsem již zmínila. Měla jsem čtverku z matematiky, což jsem prostě fakt podělala, ale jsou k tomu důvody, které bych ráda rozebrala podrobněji někdy jindy. A trojku z dějepisu. Ano, já vím, že se dá dějepis naučit, ale dělá mi problém skloubit všechny ty informace, aby mi dávaly smysl, když je probíráme na přeskáčku a prostě nevím, nemám ráda dějepis. Je mi pak akorát líto všech těch věcí, co se staly, co lidé museli vytrpět, jak strašné to muselo být. Když nad tím přemýšlím, tak mě to zabíjí. Hodně dobře se umím vcítit do kůže jiných, ale i tak to nikdy nebude takové, jaké to měli oni. Proto mě dějepis trochu deprimuje a tak tomu moc nepřikládám. Jinak jedničky a dvojky. Nejvíc jsem pyšná na dvojku z Tiskových technik, což mi dělá celkem problém a na jedničku z Technologie materiálů, což je pro mě naprosto nejtěžší hned po matematice. Je pro mě problém zapamatovat si podrobné principy tisku. Ale jak to tak pozoruji, tak to vypadá, že pro mě je problém takřka vše. Jo, taky jednička z chemie. Jsem prostě dobrá.

No dobře, to už by mohlo stačit. Tohle je příklad toho, co jsem dělala, co se změnilo, co ne. Díky za přečtení. Lone Howler.
 

Zrcadlovka, iPhone

12. října 2016 v 14:01 | Lone Howler |  Splněné sny
Již jsem se zde zmiňovala k mým předešlým třem splněným snům. A mám tu pro Vás hned další dva. Ten první jsem plánovala, že napíši, ale ten druhý byl nečekaný a bylo to náhlé rozhodnutí.

První budu mluvit o mé zrcadlovce. Je to zrcadlovka pod jménem Sony Alpha 58. Je to starší typ, ale nedám na ni dopustit. Fotí opravdu nádherně. Což mi připomíná, že chystám pár tematických článků s fotkami. Jen teď řeším problematiku s mým vodoznakem, logem, či jak to nazvat. Prostě něčím abych zajistila, že mi nikdo fotky neukradne. K zrcadlovce mám prozatím jen základní objektiv. Nevydělávám zase tolik, abych si koupila vše zaráz. Teď momentálně nevím, co si koupit dříve, protože ty věci, co jsou potřeba, se tak nějak hromadí. Rozpadají se mi boty, nemám zimní bundu. Není to vůbec jednoduché. Každopádně k zrcadlovce plánuji ještě stativ, objektivy, blesk. Minimálně. Jo a sluneční clonu. Ve Fotolabu nemají na Sony, pouze na Nikon a Canon. Ale to je jasné, jsou to nejprodávanější značky a tak. Akorát mě to trochu štve. Jistě, měla jsem na to myslet trošku dřív. Nebudu zde říkat, proč jsem chtěla zrovna Sony Alpha 58, když je to docela starý model, ale měla jsem ho vybraný zhruba přes rok a nelituji toho. Navíc se zlevnil od té doby. Bohužel bylo hodně složité ho sehnat. Navíc jsem ho potom potřebovala v určité datum, což byl celkem problém, ale dobře to dopadlo, i když s tím byly komplikace. Byl jako poslední kus, myslím ve třech obchodech a prostě jsem hrozně šťastná, že jsem ho dokázala sehnat. Navíc jsem ho kupovala ještě ve slevě, protože se vyprodával, ale někde byl pořád za tu větší cenu. Tak jsem ráda, že to všechno dobře dopadlo. Můžu ho jen doporučit, mám opravdu radost a fotí přesně tak, jak jsem chtěla a možná ještě líp.

Druhou věcí dneška je iPhone SE. Vážně jsem se bála toho, že vrazit do něj celou svou druhou výplatu bude špatný nápad, ale rozhodně ne, i když mi bohužel nevyšlo na zbytek věcí. Koupila jsem si iPhone SE 64 GB space grey. Je opravdu úžasný. Ze začátku jsem se taktéž obávala, že bude moc malý, což je, ale překvapivě mi to vůbec nevadí i přes to, že jsem byla zvyklá na větší mobil. Já nejsem ten typ člověka, co by nutně potřeboval nějaký drahý mobil a co nejnovější typ, to ne. Předtím jsem měla asi čtyři roky Samsung Galaxy S3. On to byl ze začátku dobrý mobil, byla jsem spokojená a všechno fungovalo tak jak mělo. Naneštěstí se po velmi krátké době začal hodně sekat. Tak jsem to zkusila reklamovat a jediné, co mi s ním udělali, že dali tovární nastavení. Asi si mysleli, že jsem blbá a tohle nedokáži. Prý jsem tam toho měla hodně, proto se mi to sekalo, tak mi to smazali. Nesekal se ale, jen když v něm nebylo vůbec nic, takže vážně díky za radu pánové, ale když ten mobil mám, tak bych ho i ráda používala. Což mi bylo k ničemu, jelikož, co jsem zapnula, to mi skoro vždy spadlo. Sekalo se to nehorázným způsobem. Jednou dokonce i tak, že zobrazení na displeji nezmizelo ani po tom, co jsem vypla baterku. Pak přestal i nabíjet, rozbil se mi konektor. Neseděla do toho žádná nabíječka a asi by se to dalo spravit, ale nechtěla jsem. Šlo to nabít maximálně do třiceti procent a nic to nevydrželo, když jsem to chtěla nabít, mobil musel zůstat v jedné poloze a nedotknutý. Protože když se nehýbal a něco jste na něm zkoušeli dělat, tak se začal vybíjet. Tak jsem si řekla, že dost. Samsung už nechci, každý kdo ho má, tomu se to začalo sekat. Na Sony taky docela nehezké řeči, pokud se nejednalo o model za osmnáct tisíc. A levnější značky jsem nechtěla riskovat. I přesto jsem chtěla zkusit Xiaomi Redmi 3 Pro. Byla jsem skoro rozhodnutá, protože je to celkem pěkný mobil a neodradily mě ani recenze, které nebyly vždy nejlepší. Jednou jsem se tak ve vlaku bavila s kamarádkou, co měla zrovna iPhone. A ona mi řekla ať si ho koupím, protože je to jediný mobil, co za to fakt stojí. Docela jsme to probírali. Došlo mi, že má pravdu. IPhone jsem si vždycky přála, to je prostě mobil snů a stejně jako skoro všichni, co ho nevlastní jsem si říkala, že se beztak platí jen za značku. Bohužel, aby mi i něco zbylo jsem chtěla iP z bazaru, což byla chyba. Málem jsem přišla o peníze, protože jsem byla hloupá husa, co chtěla chlápkovi poslat 12 tisíc za iPhone 6s Plus. Tak málo peněz za TAKOVÝ mobil. Kdo by to nechtěl, navíc i vypadal v dobrém stavu. Ale ten pán mi nechtěl dát ani telefonní číslo. Přišlo mi to divné, tak jsem se na to vykašlala a došlo mi, že nový je nový a akorát si prostě budu muset koupit menší. Bála jsem se toho, nenávidím malé telefony, připadne mi, že nic nedržím, ale opak byl pravdou, je to super. Jela jsem do iStoru a vyzvedla si iPhone SE a jsem víc než spokojená. Nechápu, jak jsem mohla mít tak pošetilé myšlenky typu, že se platí za značku. Trochu určitě ano. Ale iOS, Apple a vše s tím spojené, opravdu stojí za to. Jede to jako mašina, nic tomu snad nemůžu ani vytknout. Bože děkuji, že jsem tohle pro sebe mohla udělat.

Střední škola, notebook, autorský klub

21. srpna 2016 v 20:02 | Lone Howler |  Splněné sny
Ne, není to, že jsem si všechny ty sny splnila naráz. Jen mě napadlo založit novou rubriku. Místo, kde bych vypisovala svoje úspěchy, abych to měla všechno hezky po kupě. Tyhle záležitosti jsou už staré. Poslední ne tak docela, ale zbytek je z minulého roku. Další článek bude o splnění posledního snu, který je momentálně aktuální.

Trochu jsem se bála toho, jestli to pro někoho z Vás nebude jako stupidita. Buď ten nápad, nebo ty věci, co za to považuji. Ale tyto sny jsem měla skutečně zapsané a já si je mohla, plná euforie, odškrtnout. Jsou to pro mě velké věci. Takže to berte jako můj seznam, v jakých momentech jsem si připadala šťastná. Není to jen tohle, ale zase nic rodinného sem psát nechci.

První věcí bylo to, že jsem se dostala na mou vysněnou střední školu. Ono, moc lidí nemá jasno v tom, kde chce pokračovat, ale já v tom měla jasno už od šesté třídy. Stejně jako teď vím, jak chci pokračovat a jak chci skončit. A mám to jisté. Teda ne to, že se to stane. Spíš mám jistotu, že je tohle to, co chci. Bohužel jsem si první myslela, že se mi to nepodařilo. Podávala jsem na školu dvě přihlášky, na dva různé obory. Líbili se mi oba, ale neuměla jsem si rozhodnout. Byla jsem tak nervózní. A pak nastal ten den, kdy jsem se to měla dozvědět, pořád jsem aktualizovala stránku, asi tři hodiny furt dokola, dokud se to tam neobjevilo, vážně jsem věřila tomu, že jsem se aspoň na jeden obor dostala. Na jeden jsem se nedostala, ale říkám si, že je to v pohodě, protože jsem nad tím přemýšlela a ten druhý byl výhodnější. No, a když jsem se mrkla na ten druhý obor, tak tam nebylo moje číslo, brala jsem to tak, že jsem se nedostala. Byla jsem blbá a myslela jsem si, že jsem třeba měla z Cermat testů nula bodů, tak to radši ani nezveřejnili, nevím, co mě k tomu vedlo. Šla jsem za mámou do kuchyně, tak moc jsem brečela naposledy na pohřbu prababičky a myslím, že možná ještě víc. Mamka byla samozřejmě rozumná a nevěřila tomu, tak tam zavolala, oni řekli, jaké mám číslo a že jsem se dostala. Na každý obor prý bylo jiné číslo. Teď mi to přijde logické, ale do teď jsem to číslo nenašla v žádném z dopisů. Byla jsem tak šťastná, že jsem brečela zase a víc, ale štěstím. Byla jsem v tu chvíli na sebe opravdu hrdá. Navíc na obor, co je lepší. Začala jsem šťastně vypisovat zápisový lístek. Maminka mě pozvala na večeři a byla na mě hrdá, šlo to hodně vidět a za to jsem byla šťastná ještě víc. To je můj příběh. Možná nijak zajímavý, ale bylo to pro mě emocionálně dost.

Druhá věc je notebook. Já ho chtěla vždy. Kdo by nechtěl vlastní počítač s vlastními věcmi. Mámin počítač to má prostě za sebou. Nerozjela bych ani podstatné programy. Ok i hry. Třeba moji milovanou The Sims čtverku. Kecám, moje milovaná je dvojka, ale po té stupidní přeinstalaci na Windows 10 se mi tam udělaly černé pruhy, hra se mi scvrkla a hle, simíci jsou žížalky. Mám Acer Aspire E 15 a koupila jsem si ho za svou první výplatu za život. Po prvním strhujícím měsíci v práci. Jsem na to moc pyšná. Stál čtrnáct tisíc, to je celkem slušná výplata na první měsíc. Ale tak, snažila jsem se. Já v tu dobu chtěla hrozně zrcadlovku, ale věděla jsem, že tohle budu potřebovat do školy. Takže jsem se rozhodovala rozumově a musela jsem počkat další rok. A ono to nastalo, ale o ní samotné bude další článek.



A třetí věc? Autorský klub. Pro někoho to třeba tak skvělé není, ale pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Jak už možná víte (někteří), tohle je můj několikátý blog, mám ho asi nejdéle. Což je trochu smutný, když ho mám něco málo přes rok. Ale historie mých blogů je ještě smutnější. S hodně blogy jsem se do AK hlásila, jen s tímto se to povedlo. Ano, tento je asi nejlepší, co jsem měla, ale taky žádná sláva, jelikož já nejsem žádný spisovatel. Píšu, co mě napadne zrovna v hlavě. Tudíž pochodové myšlenky, plácání jednoho přes druhé a teď si uvědomuji, že to chci napravit. V AK jsou tak skvělé a kvalitní blogy, nechápu, co mezi nimi dělám. Ale tak, zadařilo se a jsem za to vážně moc šťastná. Chci se zlepšit a zlepším. Jen to nebude hned. Jsem docela podprůměrný člověk, zdá se mi teď.

No a to jsou ty tři věci. Asi před týdnem se mi splnila ta čtvrtá, ale jelikož je aktuální, tak o tom bude samostatný článek, stejně jako s následujícími. A to se mi další sen snad splní 23.8. a asi i další 3.9. Moc se těším! Na všechny tyto věci jsem moc pyšná. Moc si jich vážím a jsou pro mě moc cenné.
 


30. – 31. 07. 2016

2. srpna 2016 v 8:26 | Lone Howler |  Co se událo
Tak. V přelomu těchto dvou dnů jsem udělala největší chybu v životě. Pro někoho je to stereotypní záležitost, pro mě je to něco nevysvětlitelného, co už se nikdy nemůže stát. Neberu to těm, kteří to mají rádi a dělají to pořád, protože je to uklidňuje, cítí se volní, baví je to a mají to jako své kamarády. Ano znám i také. Jednu holku, s kterou jsem v kontaktu, to pro ni tyto věci znamenají, tudíž absolutně nesouhlasila s mým názorem na danou věc.

Týká se to alkoholu. Já samozřejmě proti alkoholu jako tak nic nemám. Teda nemám nic proti tomu, když si někdo jednou za čas zajde na pivko, nebo si dá k seriálům či filmům víno, například. To je ten způsob pití, co mi nevadí. Jen na uklidnění, příjemnější atmosféru v hospodě s přáteli, kdy jste prostě uvolněnější. Vážně tomu rozumím. Ale nikdy nepochopím ty lidi, co se každý týden ožírají na akcích, až z toho zvrací skoro vnitřnosti a pořád a pořád dokola, je to baví. Tohle prostě nepochopím.

Jenže, asi každý tohle někdy udělá. Třeba já. V sobotu 30.07. jsem jela k sestřenici. Vážně jsem se na ni těšila. Roky jsme si nepopovídaly, možná nějaké minuty na rodinných oslavách, kde to prostě vždycky stálo za hovno, cokoliv jsme řekly, tak buď bylo použito proti nám, nebo vyzvídali více informací, když jsme odešly, tak jsme dostaly "seřváno", že se vidíme jednou za uherský rok a nechceme trávit drahocenný čas s rodinou. Taky jsme musely trpět písničky, co si pouští. Neustálé pouštění písniček z Ledového království, pro malé sestřenice. Ne, že bych to nedokázala pochopit, ale pořád dokola mi to vždy začíná být značně nepříjemné. Takže jsem přijela vlakem za sestřenicí, měly jsme naplánovaný super večer. Přivezla jsem si i notebook, chtěly jsme si pustit nějaký super film. Já navrhovala Mlčení Jehňátek, ale to jí není příjemný, čemuž trochu nerozumím, taková tvrdá metalistka a není jí příjemný film s Hannibalem? No, pro mě je to prostě jeden z nejlepších filmů, můžu to vidět klidně stokrát, nevadí mi to. Chtěly jsme si koupit víno a dívat se na film, udělala mi kuře na kukuřici s rýží. Tak zněl zhruba náš plán. Ale ne, muselo to být úplně jinak a asi toho budu litovat do konce mého nudného života. Přijela jsem. Vystoupila jsem. Setkaly jsme se. Kecaly jsme. Šly jsme do Albertu, kde jsme si koupily StrongBow. Nemohla jsem to vypít pomalu, protože jsme šly do Kauflandu, takže jsem to do sebe nalila jak vodu. Ale nějaký tupý StrongBow se mnou nic neudělá, říkala jsem si. Šly jsme do Kauflandu. Koupily jsme Milku a víno. Dva litry nějakého sladkého, bílého vína. Pak jsme nasedly na šalinu, protože se nám přes celé město nechtělo chodit. Zastavily jsme se u ní v práci, pracovala v hospodě, měla se tam stavit pro výplatu, výplatu si vzala a řekla, že si dáme jedno. Cítila jsem se tam dobře, byla to hospoda, kam chodili jen metalisti. Takže na JukeBoxu hráli samou skvělou hudbu. Ti lidi byli docela příjemní a v pohodě, i když někteří starší. Sestřenice už všechny znala, o to to bylo lepší, že tam byla docela poklidná atmosféra. Pak jsme si daly druhé pivo, třetí, čtvrté, panáka ovocné vodky. Pak jsme se rozhodly, že půjdeme k nim. Tohle se mnou zatím nic neudělalo, přece jen, na pivo jsem docela zvyklá z filmových víkendů u táty a pivo prostě beru dobře. Ale tak u tří jsem většinou skončila. Šly jsme k ní. Všechno docela v pohodě, u ní míň, protože celý den nejedla, vstávala z noční a pak jen navařila a šla pro mě, tudíž není divu. U ní je to vážně skvělé. Nikdo od nás z rodiny nevěřil, že takový rebel jako je ona, může být zabydlený. Jako ano, žije trochu jinak, ale jde to. Má spolubydlícího. A její pokoj je tak zatraceně boží. Téměř veškeré stěny má polepené plakáty metalových skupin, v noci to bylo trochu děsivé, ale je to vážně boží. A tolik věcí, co má, to by jí mohl každý závidět. Ok, to bylo asi špatné přirovnání. Spíš metalisti, nebo lidi podobného vkusu, protože má vážně nádherné věci. Po čase jsme si uvědomily, že jsme v hospodě nechaly tu Milku. Rozhodly jsme se vrátit. Vrátily jsme se. Jenže ne jen pro tu Milku, ale daly jsme si další chlast, omlouvám se, ale už nemám přehled o tom, kolik jsme si toho daly, ale bylo kolem půlnoci. Opravdu mi přišlo, že hodiny jsou minuty. Pak jsme se vrátily k domu. U baráku měla nějakého kamaráda, který fetoval, ona nevěděla, co s ním má dělat, protože ho měla strašně ráda. A byl samozřejmě opilý a určitě i sjetý. Byl chvíli u nás, my byly na verandě a nechaly jsme ho v kuchyni. Po návratu do kuchyně jsme zjistily, že snědl všechny tři nohy toho kuřete. Takže se na něj naštvala a odvedly jsme ho na zastávku, něco mělo jet, i když mi to připadalo divné. Nakonec nikam neodjel, potkal kamarády, s kterýma se sjel, tak jsme ho tam nechaly, protože mu pomoci stejně nebylo. A jelikož jsme skoro byly u té hospody, tak jsme tak šly zase. Už byly asi dvě ráno, píšu to velice zkráceně, ale asi to trvalo všechno mnohem déle, navíc už jsem to cítila hodně a už mi pomalu nešlo moc se soustředit. A zase jsme pily. A zapomněla jsem říct, že ty dvanáctky jsme zkombinovaly s tím vínem na verandě, úžasná kombinace. Tak pozdě už mi to bylo v té hospodě nepříjemné. Přisedli si k nám chlapi. Sestřenka byla v pohodě, ona s nimi komunikovat dokáže, ale já to nenávidím, ať jsem napitá, jak chci. A už to bylo divné, protože vím, že mi říkali, jak jsem pěkná a já pak odešla na záchod, chtělo se mi z toho zvracet, ale to nic. Šla jsem nahoru před hospodu, byla to sklepní hospoda, takže tam byl chládek. Šla jsem nahoru a tam už jsem se pozvracela. Pozvracela jsem si boty a myslím, že jak mi sestřenice držela vlasy, tak mi vypadla náušnice, kterou jsem dostala k šestnáctým narozeninám od tatínka. A pak si to už nepamatuji, jen nějaké úseky cesty. Pak jsem se jen vzbudila v neděli ráno asi o čtvrt na jedenáct. Bylo mi tak zle. Nikdy mi nebylo hůř. Celý den jsem zvracela, jen jsem se napila a zvracela jsem. Byl to hnus. Nikdy jsem se tak strašně necítila. Nejhorší vlastně bylo to, že to byl furt ten den, co jsem se ožrala. Nebyla jsem absolutně schopná odjet domů. Chtěla jsem si vzít taxi, ale to bych se asi nedoplatila, to by nějaký ten tisíc byl, ne-li víc. Tak mi sestřenice sehnala odvoz. Nebyla jsem schopná nic. Ve vaně jsem usnula. Byla jsem fakt hotová. Mámě jsem musela lhát. V pondělí ani dnes jsem nešla do práce, protože mám pořád podrážděný žaludek, když se tam tak aktivně hýbu, různě se předkláním, vždy jsem měla pocit, že se pozvracím do výrobku.

Takže abych to shrnula. Za prvé na tom bylo hrozné to, že mi ti chlapi říkali takové věci. To mi nikdo prostě říkat nebude, chce se mi z toho zvracet, navíc, když asi určitě víte to, na co myslí. To já prostě nesnesu, do teď je mi z toho blbě. Protože mi to přijde odporné. Nesuďte mě, prostě je to hnus. Za další to, jak jsem se cítila. Každý, kdo to ví, tak říká, že jednou to přijít muselo. Jednou by se to stalo a mají pravdu. Já totiž vůli mám, ale ty dny jsem mít nechtěla. Prostě jsem v podvědomí chtěla vědět jaké to je, ne jen si dát pivko na lepší náladu, ale opravdu vědět jaké to je se opít. Přišlo mi nemožné ztratit prostě sebekontrolu. Protože vždy se mi dařilo soustředit se a chodit jako bych vůbec nic nevypila. A to někteří nedokážou ani s tím vínem a pivem. Proto mi přišlo tak nemožné, aby vůbec šlo, že se opravdu dá tak opít, že o sobě nevíte. A to jsem prostě chtěla zkusit. Ztratila jsem mou milovanou, nejkrásnější náušnici, co jsem dostala od tatínka k šestnáctým narozeninám. Ok, tohle jsem obrečela ze všeho nejvíc. Nevím, jestli víte, ale moje vztahy k věcem jsou občas hlubší než k lidem. A já tu náušnici nemám. Myslím si, že jsem o ni přišla tím, jak mi sestřenice držela vlasy a ona se prostě ztratila. Netuším, jestli někdy najdu stejnou. Protože táta by byl zklamán a prostě… jen to píši a chce se mi znovu brečet. Prostě věci, co dostanu, jsou mi tak cenné. Že když o ně přijdu, je mi na zabití. Přišla jsem o tisíc korun tím, že jsem tyto dva dny nemohla jít do práce, ale kdybych zůstala a něco ze sebe vyzvracela, tak přijdu nejspíš o víc. Ale i tak, mám sny, co něco stojí a tisíc korun je opravdu hodně peněz, nebo aspoň pro mě. Beru to skoro jako deset tisíc, prostě velká suma. Jenom si na to vzpomenu a je mi zase špatně. Ale nevím, jak na takovou chybu nemám myslet, zdají se mi o tom noční můry a každou chvíli si na to vzpomenu.

A pro mě ponaučení na závěr? Asi se teď budu chvíli držet Birelu, jelikož mi jde především o chuť toho piva. I když to není úplné. Alkohol v takovém množství nechci nikdy vidět, protože jsem z toho neměla absolutně žádný požitek, tudíž opravdu nerozumím tomu, co lidi baví na tom cítit se tak hrozně a pochybuji, že se někomu takové žaludeční potíže líbí. Okusila jsem něco nového, čehož bohužel lituji, ale aspoň už vím, kde je strop. Zůstanu u svých dvou pivek na chuť a budu spokojená.

Mějte se krásně a prosím nesuďte mě. I když tady spíš soudím já Vás, kteří tohle prostě dělají. Nic proti Vám, ale tohle se mi prostě nelíbí a bylo to poprvé a naposledy. Vím to, protože vždy, když se pro něco rozhodnu, tak si za tím prostě stojím.

Lone Howler.

Bloguju, protože...

27. července 2016 v 17:47 | Lone Howler |  Téma týdne
Tohle téma týdne je geniální, protože je naprosto kompatibilní s mou myšlenkou z odpoledne, kterou bych chtěla některým vzkázat.

Můj blog je takový můj kyberprostor, kde si můžu, přidávat cokoliv jen budu chtít. Cokoliv se mi bude chtít vyjádřit, tak to vyjádřím. Cokoliv budu chtít předat, předám to. Když se budu chtít vypsat, tak se vypíšu. Já se tedy většinou vypisuji, protože je to moje takové uklidnění pro duši. U deníku to pomáhá trochu míň, i když si ho prostě píši. Tady je to lepší v tom, že si to někdo může přečíst a třeba se vidět v mých pocitech, například. Tady je to takové mé teritorium, jdu sem, když potřebuji, když se necítím dobře, když mám deprese a když se proti mně obrátí svět, nebo jsem prostě paranoidní, většinou se tady najde někdo, kdo mi bude rozumět.
A teď k mé myšlence. Nejvíc na tom všem baví mít Vás. Není Vás mnoho. Jen ze pár. Ale i přesto je to vlastně moc. Pro veškerý asi těch pět lidí není moc, ale v mým životě se prostě nesetkávám s tím, že mi někdo rozumí, protože se mě nikdo ani nesnaží pochopit. Nedávám jim to za zlé, ale mají proti mně pořád nějaké výtky a přitom mě vůbec neznají. Vás si cením skrz to, že znáte tak trochu moje myšlenkové pochody. Jistě nevíte všechny, vážně se za některé stydím, co mě vůbec může napadnout. Většinou něco sepíšu a půlku smažu, protože to není vhodné. Moje mysl je vlastně i docela zvrácená a já Vás nechci odradit, protože jsem si k Vám vytvořila nějaký virtuální vztah, tady v našem malém virtuálním, blogovém světě. A teď, když mě tak chápete, v některých věcech se i vidíte, co kdybych se otevřela úplně? Asi by mi to pomohlo, ale nevím, dumám nad tím.

Abych to shrnula, Vy jste jediní, kdo se mě snaží pochopit a kamarádka... Kamrádka víc, protože má možnost, ale vy nemáte, i když bych to moc chtěla, sdílíte mé pocity, nešťastné lásky, sebe nenávist. A tak podobně. Neříkám, že všichni, každý mi rozumí v něčem jiném. A já si to tak neskutečně užívám, že semnou někdo soucítí a že to někoho zajímá.

Tudíž bych chtěla moc poděkovat mé milované Scarlett, která má naprosto skvělý blog, sdílí můj smysl pro humor, je neskutečná osobnost, skvěle píše, naprosto Vás to vtáhne a myslím, že v některých pocitech se navzájem vidíme. Jak já u ní, tak i ona u mě.
Pak bych moc chtěla poděkovat bloggerce, která vystupuje pod jménem Kira Curatio. Taky naprosto skvělý blog, až umělecké básně a články, které jsou prostě super a vždy ví, jak co vyjádřit. Ani nevím, jestli soucítí, každopádně mě její blog neskutečně baví a i ona ten můj čte, čemuž nerozumím, když nás srovnám. Ale je to dívka s neuvěřitelným srdcem, laskavostí, ochotou, je plná lásky na rozdávání a má srdíčko na správném místě.
Další je bloggerka, jejíž blog se nazývá DarkSoul. Což je blbost, protože její duše je naprosto krásná. Samozřejmě vím, co tím chtěla říct, ale berte to, co píšu, občas s nadsázkou. Tato slečna mi rozumí ze všech asi nejvíc. U ní sice nevím, proč se nemá ráda, má opravdu krásnou duši. Také lásky na rozdávání, je to malý snílek se stejným hudebním vkusem. Určitě je krásná i na zevnějšek.
Dále bych chtěla poděkovat také Cedorovi za to, že se mi v komentářích vždy snaží poradit a Cincině, že se mi ochotně nabízí, když jsem zoufalá, když toužím po zážitcích, jinak bydlím kousek od Olomouce, jak ses ptala v komentáři.

To jsou asi ti TOP, mám samozřejmě ráda víc blogů a bloggerů, ale tihle pravidelně komentují můj blog a vypadá to i, že je to zajímá, ty moje pochody a tak podobně. Moc bych jim za všechno chtěla poděkovat. Že tu svým jistým způsobem pro mě jsou. Taky tady jsem, i když někdy nevydávám, nebo nestíhám číst, tak to vždy doženu. U většiny mám přečtené vše.

Takže tohle jsou moje důvody, proč bloguji. Hlavně díky těm lidem, co jsem měla šanci poznat a bez blogu bych je nikdy nepoznala, je to moje útočiště, ale zase se opakuji.

Ale nezvykejte si, pořád jsem protivná, tohle je jen takové vedlejší vylévání srdíčka a poděkování za to, že existují tak skvělí lidé.
- Lone Howler

Kam dál